Jednou jsem zadal do AI ze srandy dotaz „vytvoř mi malou stavbu ke kolejišti na řezání na laseru“ a přiložil jsem mu pár fotek pro představu. Něco vygeneroval, kupodivu to bylo i celkem použitelné. Nebude trvat dlouho, a bude to dělat domečky samo… A výrobci nebudou mít co žrát.
Minule jsem chtěl Raspberry Pi zahodit, protože ovládání dostupných aplikací a webových „aplikací“ bylo strašné a nepřinášelo mi to žádný benefit nebo radost z ovládání přes mobil. Jednou jsem se nudil a tak jsem do AI zadal dotaz, zda jde vytvořit vlastní aplikace.
Minule to fungovalo celé na notebooku, dneska jsem se pokusil rozchodit Rocrail na Raspberry Pi jako „server“ a připojovat se k němu bezdrátově. Rocrail je totiž v jedné verzi připravený pro běh na ARM procesorech (např Raspberry Pi), a nabízí díky rozdělení „server“ a „klient“ možnost provozovat server na jiném zařízení, než klienta a klienti se k němu přes domácí wifi připojují (šlo by to i zvenku, ale asi nechcete řídit kolejiště z práce).
Já vím, všichni to říkají – nedávej si EW1, nedávej si EW1, nebo se z toho zblázníš. Ale když není místo, EW1 je prostě nutné zlo, kompromis… A za IBW, kde je tento problém taky, dobrá náhrada neexistuje. Ony ty výhybky nejsou zas tak hrozné, hlavně od momentu, kdy mají kovové srdcovky a nové jazyky. Ale občas to s vodivostí není žádná sláva, hlavně co se týče vodivosti jazyků spoléhajících na přítlačnou sílu přestavníkem.
Na MTB už se za ty roky snesla taková nevole, ze i kdyby MTB rozdávalo zadarmo DCC centrály, tak tomu nikdo nebude věřit. Ach, moment – to přesně se teď děje…
Kdysi, když jsem objednával nádraží do Tatranské Lomnice (to mám stále nesložené) jsem měl ve stejné dodávce i pár doplňků – jedním z nich je dřevěná maringotka. Dlouho ležela u ostatních staveb, tentokrát jsem ale sháněl nějakou kůlnu do dvorku za nádraží. Původně se mi zdálo, že je to snad něco jako vyřazená zetka, ale nakonec se z toho vyklubala polo-obytná maringotka, respektive její základ.
…aneb ModelScene typizované dřevěné záchodky. Modelář, který potřebuje doplnit staniční budovu o typické „dřevěné staré hajzlíky“ je vržen do víru normálií – kódů, římských číslic a tajemna zkratek kkStB, ZvKČ, OLEG, apod. (to apod. byla už jen zkratka). Sakra, potřebuju jen malý záchodky, je mi úplně jedno, jestli je to podle kkStB nebo ZvKč, stejně jste to v kolejišti všichni už dávno ignorovali nebo pomíchali.
Ano, ano, děkuji za potlesk. Po letech, kdy na místě staniční budovy ve Vraném stála vypálená troska „vzor Drážďany ´45“, jsem se rozhodl pustit do zásadní budovy celého kolejiště, a to do hlavní staniční budovy na hlavním nádraží modelového posázavského pacifiku. Jak jste si jistě všimli, pán má hotovej pivovar, ale staniční budovu pořád nějak ne-a-ne postavit. Asi je pivo přednější než vlaky…
Při hrabání v hromadě budov a doplňků jsem se dohrabal až ke garáži od ModelScene. Přišlo mi to jako vhodná rychlovka na kratší podvečer, tak jsem do ní říznul. Bude umístěná vedle (neviditelné) bytovky v Měchenicích, asi pan přednosta tam bude parkovat svoje fáro.
Klíčová část mého pivovaru. Sladovna a expediční sklad v jednom. Možná to nedává logiku, ale kde není místo, ani smrt nebere. Do rohu kolejiště jsem si naplánoval pivovar, abych měl kde odstavovat chladící vozy tak, jako jezdily ještě v devadesátkách do branického pivovaru. A tak vznikala myšlenka na skladovací a expedniční budovu v jednom.
Pivovarská vlečka bude v rohu kolejiště sloužit jako takové pozadí a kulisa. Z toho důvodu jsem se rozhodl trochu předělat původní podobu plánku kolejiště, i když původní zákres byl v podstatě vyčerpávajícím způsobem geniální – celá budova pivovaru se vešla Milanovi k vlečkové koleji a okolo vedly jen doplňkové cesty a plochy. Já jsem naopak chtěl vytvořit jakýsi pivovarský dvůr, abych si tam mohl umístit pár rekvizit a taky (a to hlavně) automobilů.
Pro mě za mě, vlezte si třeba na komín. Pivovary mají komíny často dva (a více) – jeden ze sladovny, jeden z kotelny (pro vytápění areálu bez ohledu na to, jestli se vaří nebo ne) a z varny vede většinou další komín na odvod páry. A právě ten kotelnový dneska zkusím vyrobit z kartonové stavebnice od Resinových modelů.
Někdy až s provozem, obměnou vozového parku a intenzivním ježděním vyvstanou problémy/nedokonalosti, které nelze při stavbě kolejiště odhalit. To je přesně případ problému zkratování kolejí při průjezdu obloukovou výhybkou Kuehn BWL (dnes ROCO 4080460). Celé to začalo tím, že jsem pořídil novou Bardtoku od Roca (původní model Kuehn).
Stává se už pomalu pravidlem, že na vánoce si nechávám nějakou specialitku, kterou během roku nestíhám. Dnes to bude o tak zásadní věci, jak si vyrobit hromadu prken za „tři pade“ a jak s nimi oživit zapadlý kout (a zapadlý kout většinou nebývá ani vidět, takže je to vlastně jedno).
Stavba na kolejišti i modulech pokročila. Koleje jsou položené, výhybky přehazují, štěrk je nasypán a proto je čas po „vagónobraní“ od Vova na pár domečků. Snad skoro každá větší stancie měla dříve vodojem (chybně vodárnu) pro napájení parních lokomotiv vodou.
U příležitosti uvedení této sýpky v podání Igry jsem se rozhodl vysypat ze skříně jednoho kostlivce a dodělat ho. Kdysi jsem si řekl, že na malé vesnické nádraží patří sýpka jako prdel na hrnec – umožňuje zásobovat vlečkové koleje různými vozy a obohatit stereotypní provoz malých nádraží. A když sýpka, tak musí být na první pohled poznat, že je to „sklad obilí“.
Malé velké kolejiště se opět posunulo. Byť je to vždy skokově, většinou přes zimu, kdy člověka zažene chladné počasí do dílny a motivuje k činnosti v blízkosti kamen. Od posledního článku uplynul opět víc než rok, takže by se slušelo popsat nějaké novinky. Inu, nebude jich málo.
Posledně jsem skončil na měchenickém zhlaví směr Vrané. Dneska na to navážu a budu pokračovat v krajině směrem na Vrané, tedy sjezd z kopce a připojení do Vraného k hlavní trati. Tvorba keřů, zatravnění a zalesnění kopce.
Za poslední dobu se stavba kolejiště docela posunula, ale vlastně není o čem psát, protože postupy se stále opakují. Vyzdvihnu tedy dnes „co jsem kde udělal jak“ v okolí Měchenic, ale nebudu to už otrocky popisovat znovu – předpokládám, že máte už něco ze starších článků načteno.
Měchenice měly být původně malé ospalé nádražíčko. Souhrou náhod se z nich stal železniční uzel, a tak ještě během stavby muselo nastat poměrně zásadní přeplánování stanice. Dnes tedy telegraficky o tom, jak se nádraží proměnilo od původního plánu po konečný stav.
Další z bádacích dílů ohledně technologie vleček, tentokrát Agrochemické podniky, zkráceně ACHP. Často součástí ZZN areálů včetně sýpek, ale často také samostatně.
Původně jsem si říkal, že 714tku pro vozbu osobních vlaků potřebovat nebudu. Ale pak by mě mrzelo, když by se už třeba v tomto laku dlouho neobjevila. A tak bude potřeba tuhle Veselou Krávu digitalizovat.
Tohle šlo ještě před nějakou dobou „mimo mě“ ale jak jsem zkoumal těch pár vleček, narazil jsem na opakující se vrátkování – tedy přesun vozů přes vrátek bez lokomotivy. Tak se dá obsloužit spousta malých vleček a ač to v případě modelů bude vrátkování imaginární, do provozní logiky to „zapadne“.
A je to tady! Malé velké kolejiště je zpět! Poslední příspěvek k „postupujícím“ pracem na mém kolejišti je z poloviny prosince roku 2018. Času na stavbu postupně ubývalo tak, až se na kolejišti poslední dva roky prakticky nedělo vůbec nic.
Minule jsem vytvořil plán kolejiště, nastavil senzory a nastavil výhybky. Dneska to dotáhnu až k puštění vlaků v automatickém provozu alespoň v základní variantě.
Po patnáctileté pauze se opět vracím k modelařině a ve mně se vařila touha něco vytvořit něco malého – prostě miniprojekt ve velikosti TT, který by šel uložit do skříně. Vyvstala otázka „Ale co?“ a vzpomněl jsem si, že v mládí jsem neustále motal kolem točny a depa v Benešově u Prahy.
Trocha železniční archeologie neuškodí. Ale především vlečka místního ZZN je velkou inspirací pro modelový provoz. Chotětov u Mladé Boleslavi je zajímavý nejen vlečkou v obvodu nádraží, ale i inspirací dvou zrušených tratí, vedoucích původně z Chotětova.
Posledně jsem skončil prvním zeleněním, dnes na něj navážu. Začal jsem v Peceradech, které mám v sestaveném stavu nejvíc při ruce, je to navíc poměrně členitá plocha vhodná na vyzkoušení mnoha technik.
Kupovat keře 4 ks po stovce není umění. Umění je si splácnout z prdu kuličku. Dalo by se to hnát i dál, že kupovat posyp není umění a že se dá vyrobit, ale od určitého momentu ta snaha efektivní není. Za půl hodiny jsem vyrobil a osadil asi 20 keřů a použil jsem na ně materiál cca za 5 korun.
V létě jsem končil štěrkováním a sypáním Purexu, teď je čas pokročit dál. Dotvořím reliéf krajiny, a začnu zelenit o něco víc.
Aktuálně řeším dilema, jak rozložit vlečku ZZN. Vlastně to nespěchá – budovy lepit nebudu ještě nějakou dobu, navíc celý Budišov je „v pozadí“ zájmu. Ale pustil jsem se do sýpky a skladiště a tak jsem je nemohl jen tak odložit „na jindy“ a rád bych si je už rozestavěl tak, jak budou nakonec umístěné.
Ve fázi dokončování plánování kolejiště jsem narazil na zajímavý problém a nakonec jsem z něj vybruslil fikaně. Jedná se o koncové nádraží na lokálce a jeho zakončení.
Dneska bych rád uzavřel prozatím přehled vleček dalším průmyslem, který je pro kolejiště zajímavý a lze si vybrat vlečku, která se na běžné kolejiště vejde a přitom nabídne využít běžně dostupné vozy.
Když jsem kolejiště plánoval, měl jsem předem určený prostor, kam se kolejiště s rezervou vešlo. Už tehdy jsem uvažoval nad budoucí možností rozšíření. Když kamarád prodával svůj segment s nádražím, bral jsem to jako znamení, že nadešel ten správný čas…
Bylo období, kdy se z drceného molitanu stal podřadný materiál. Problém není v materiálu, problém je v jeho způsobu použití. Chci dnes ukázat, že když se použije dobře, tak je nenahraditelný. Ale celoplošný posyp už z toho dělat nebudeme 🙂
Dnešní plán je jasný – doštěrkovat vše, co doštěrkovat jde. Vytvořit základ krajiny pro nejbližší okolí, očistit koleje, a začít zase po výluce jezdit. Pak už se bude moci dodělávat jen zeleň a krajina v okolí kolejí bez vlivu na provoz.
V dnešním dílu chci ukázat pár zemědělských vleček, jak mohou vypadat kolejiště takových podniků. Málokdy se setkáme s nakládkou „na poli“, spíše se jedná o transport větších objemů mezi sklady. I tak lze ale na zemědělské dopravě využít poměrně dost vozů a taková vlečka může být zdrojem bohatého provozu.
Kamenolom je vděčný námět. Sice plejáda vozů není nijak zajímavá, vpodstatě nějaké Ua (hoppery), Faccs (sypáky) nebo Eas / Es, ale prostorově se jedná o ty menší vlečky s atraktivním motivem, přirodou kolem, jednoduchou kompozicí v kolejišti a univerzálností nakládané komodity.
Dnes se vrhnu do zastávky Pecerady s nákladištěm. Není to nijak velká zastávka a tak by práce mohly rychle utíkat. Zastávka slouží i jako nákladiště pily, dříve kamenolomu, a teoreticky pro moje účely i zrnin a dalšího volně loženého materiálu.
Velmi děkuji za doplnění minulého článku. Dneska chci vypíchnout pár základních věci, které budeme pro manipulaci nákladního provozu nutně potřebovat a jak je případně uspořádat, protože ani to není vždy pevně dané.
Asi není překvapení, že už i Číňan umí vyrobit modelářskou flokovačku. Byla to otázka času. V situaci, kdy GrassMaster od Nocha stojí 3600 Kč, se nutně musely objevit levnější varianty. Kromě domácí výroby různých tajných krabiček je tohle další cenově dostupný produkt k flokování statické trávy. Nebo ne?
Je to již takový evergreen, výrobce připraví model, který se snaží co nejvíce detaily přiblížit skutečnosti, ale obdaří jej elektronikou, která v lepším případě zvládá zhasnout červená světla…
Jak už to tak u mě bývá, když se do něčeho ponořím, potřebuju tomu rozumět. Díky tomu jsem se už za dobu modelaření naučil (a pochopil) spoustu věcí. Další věcí, o které jsem ještě nedávno nevěděl moc a teď se chci podělit o čerstvě nabyté zkušenosti, je něco málo o vlečkách na kolejišti.
aneb nevyhazujeme svojí starší práci a za 300 Kč jí můžeme používat dál. Znáte to – „to nefunguje“, „to se ti nevyplatí“, „to je škoda práce“, „to nikdy nebude jezdit“ a další. Spousta modelářů nepreferují digitalizaci starých lokomotiv, ale když už je jednou máme a kdysi jsme jim tu práci věnovali, tak je škoda nechat je zahálet.
Samozřejmě už od začátku uvažování nad kolejištěm Mankovice jsem zvažoval, které kolejivo použít. Kuehn nebo Tillig? Zkusil jsme si zpětně načrtnout plánek v kolejivu Kuehn, abych se utvrdil v tom, že výběrem Tilliga jsem chybu rozhodně neudělal. To kolejivo od Kuehna je totiž pro můj plánek nepoužitelné…
Minule jsem sliboval elektrické zapojení, ale protože jsem zatím nesesbíral dostatek materiálu na článek, přeskočím na první sypané materiály do krajiny.
Rozhodl jsem se vytvořit postupně krátký seriál práce s programem Rocrail na ovládání kolejiště přes počítač tak, jak jsem ho zprovozňoval já. Koukneme na instalaci, vytvoření plánu a zprovoznění automatického provozu.
Minule jsem ukazoval servopřestavník v krásném provedení, který se koupí hotový a jen se přimontuje. Chtěl jsem si ale zkusit nakonec sestavit i vlastní přestavník – všichni, co to zkusili, nakonec říkají, že je to snadné.
Dneska dokončím pokládku spodního okruhu, aby se mohl projet první vlak dokola. To bude velká sláva, všude slavobrány, tleskající davy – prostě klasika, asi jako když přijel první vlak z Olomouce do Prahy.
Kvůli dodržení rozměrů od krajů kolejiště jsem začal pokládkou hlavního nádraží, nakonec nazvaného Vrané nad Vltavou. Kolejiště stanice je podobné, použiju staniční budovu 16/H, bude zde i skladiště, záchodky, vlečka, sklad uhlí, sjíždí se zde dvě tratě do jedné. Takže ten název vlastně nejlépe vystihuje samotnou stanici v rámci Pacifiku.