Ty časy, kdy jsme museli kuchat ledničky na kompresory (viz článek z roku 2009) jsou už tak nějak pryč. Jak se zvyšuje kupní síla a snižují ceny především čínského „noname“ zboží, jsou airbrushové kompersory dostupnější než kdy dřív.
Původní tárovací vůz už odsud určitě znáte. Byla to jedna z mých prvních stavebnic, a je to už skoro 6 let. Za tu dobu se technologie trošku posunuly, a tak přišel čas na změnu.
Při bádání v podkladech člověk narazí na spoustu zajímavostí. Každý, kdo kdy byl ve Vysokých Tatrách, se asi procházel po okraji Štrbského Plesa. A aniž by to možná tušil, procházel se po bývalé trati a nádraží TEŽ. V dnešním historickém okénku tedy bude modelářsky zajímavé hledání stop starých železničních tratí.
Dokončil jsem vlastně první model pro tatranskou železnici. Kupodivu to není trojče, které je rozdělané už dlouho, ale je to „rychloprojekt“ Kométy, aneb návrat k modelářským začátkům.
Není to žádná novinka, ale protože dnes už vlastně stavebnici vozu s klasickým pružinkovým uchycením (kromě původních LPH) neseženete, určitě to je pro někoho pořád vhodný způsob uchycení spřáhla, který stále nabízí Malá Železnice.
Tímhle žertovným úvodem jsem vystihl podstatu dnešního článku – kdo by neznal stavebnici autobusu Ikarus z dob předávno minulých, která se tak nějak stále drží na trhu – zřejmě ne díky svým kvalitám, ale protože toho někde leží ještě celá garáž.
Tak bohužel Pečecká Straka zná svého vítěze i pro rok 2017. Během výstavy nám z vitríny zmizely následující 2 modely.
Dnes neukážu nic nového, spíš chci shrnout stavbu nádraží v Tatranské Lomnici, protože stavba nádraží je po sedmi měsících víceméně hotová.
Dneska už to dorazím osazením všech detailů, které se můžou snadno ulomit, protože převyšují úroveň terénu. Jdeme na to, je toho docela dost.
Ve výhybkách je to něco naprosto samozřejmého. V oblouku už se to však v modelu téměř nevidí, i když by to tam, především vzhledem k povaze poloměrů oblouků, vyloženě patřilo. Přídržná kolejnice, případně přídržnice.
To jsem takhle jednou dostal chuť si postavit zase něco trošku jiného. Když budu tvořit krajinu na kolejišti, bude se hodit nějaký bagr a sklopka. Když budu chtít něco univerzálního, tak by to měla být nějaká starší Tatrovka. Tak v první fázi to bude Tatra 148 UDS, aby se dala hrabat hlína.
Údělem digitálního řízení je, že člověk musí velmi pečlivě vybírat vhodné komponenty, hlavně co se týče dekodérů. Ať už lokomotivní podle výkonu nebo funkcí, tak dekodéry příslušenství podle jejich určení. Zdá se, že však existují takové, které jsou značně univerzální.
Opět jedna drobnost, na kterou člověk narazí, až když se skutečně snaží inspirovat v realitě. Pokud máte na kolejišti u každé koleje návěstidla, pak je nepravděpodobné, že byste měli mít ručně přestavované výhybky, protože automatické výhybky i návěstidla bývají součástí uceleného zabezpečovacího zařízení.
Dneska budu pokračovat zeleněním v Tatranské Lomnici. Už se to začíná trošku klubat a začíná to vypadat, že konec je v dohlednu. Hlavním prvkem bude statická tráva a posypové prachy – však uvidíte!
Dneska se možná opět spousta lidí opět pousměje nad jednoduchostí toho, co budu dokumentovat, ale i tak jsem se rozhodl to zde zachovat pro budoucí generace. Je totiž dost lidí, kteří sice mají tak základní vybavení jako MultiMaus, ale téměř s ním neumí pracovat a bohužel ho tak degradují jen na prostý ovladač s kolečkem.
Přišel čas na to zábavnější – na tvorbu krajiny na prvních modulech, a to konkrétně v Tatranské Lomnici. Po zkoušce, že je vše sjízdné a elektricky funkční, následovaly přípravné práce pro zelenění.
K tvorbě vlastních námezníků mě motivoval hlavně starší článek na Trainmanii. Námezníky se dají samozřejmě koupit hotové, ale to už by z té modelařiny moc radosti nebylo, když by člověk jen skládal polotovary na desku.
Možná už k vám taky tahle vymoženost dorazila – jmenuje se to styrodur, a je to trvzený (extrudovaný) polystyren, značený XPS. Jeho využití v kolejišti je poměrně široké, jeho opracovatelnost solidní, jeho pevnost výborná a hmotnost zanedbatelná.
Pro programování adres dekodérů jsem chtěl mít od začátku přímo v kolejišti kolej, která by byla nejlépe přepínatelná a mohla sloužit jako běžná provozní nebo jako programovací. Delší dobu jsem si lámal hlavu jak na to, až jsem přišel na opravdu jednoduché řešení.
TCO – nějaká zkratka ze španělštiny. Pro nás modeláře, a ty jezdící v digitálu obzvlášť, jedno docela kouzelné heslo. Způsob, jak mít ovládací pult (a nejen to) i v digitálu.
Dnes pokračuje stavba Štrbského Plesa elektrickým zapojením. V době hrubých prací, ze kterých je nejvíc bordelu, jsem se rozhodl instalovat do boku rámu několik konektorů.
Jako některé další věci, se i patina kolejí, zdá docela jednoduchou záležitostí. Tedy alespoň ve chvíli, kdy si člověk čte o práci jiných na internetu. Stať, která často nemá víc než 2 fotky a 2 odstavce. Já už jsem se na tom zasekl na týden.
Od začátku přechodu na digitál plánuju možnost ovládat celé kolejiště přes počítač, a to hlavně kvůli možnosti automatického provozu. Když jsem kdysi o ovládání vlaků přes PC četl, byla to pro mě fikce, něco nedostupného, složitého. Doba pokročila (v tomto ohledu naštěstí), dneska je vše mnohem jednodušší a přístupnější.
Takže – Lomnice je sjízdná, já jsem si vyzkoušel postupy, někdy jsem se poučil kudy to nepůjde, někdy jsem ověřil že tou cestou to půjde. A můžu se vrhnout na to větší – na pokládku kolejí ve Štrbském Plese.
Nastal čas zapojit přestavníky. V mém výběru byly dva druhy, z toho jeden elektromagnetický a jeden motorický. Už jsem ukazoval ten elektromagnetický, ale dneska se chci věnovat podrobněji tomu motorickému, a to od MTB.
Minule jsem skončil pokládkou kolejí s připravenými vodiči. Dneska budu pokračovat v elektrickém zapojení nádraží a skončit bych dnes měl funkčním sjízdným digitalizovaným kolejištěm nádraží v Tatranské Lomnici. Tak uvidíme 🙂
Položil jsem koleje, vše jsem zapojil, vyzkoušel, napevno připojil, a problém. Některé pojezdy mi začaly zkratovat výhybky tím, že se vnitřní strany okolků „třely“ o odkloněný jazyk výhybky. U analogu by to „nějak“ přejelo. U digitálu to ihned vyvolá zkratový stav a odpojení proudu centrálou pro celé kolejiště.
V Tatranské Lomnici práce nestojí, naopak probíhají vpodstatě současně se Štrbským Plesem. Dnes tedy budu korkovat a také pokládat své první pořádné koleje v životě 🙂
Pro tatranskou modulovku jsem už v zárodku uspořádal výběrové řízení na provedení trakčního vedení, abych měl jasno a dostatek času na přípravu. Dopadlo to jako obvykle – co si neuděláš, to nemáš.
Aby moduly neležely na zemi, je potřeba k nim dodělat nohy. To se asi shodneme. Jak na nohy, to už se ale asi neshodneme. Názorů i provedení jsou spousty. Každý si tak musí najít to svoje řešení.
Opět jsem věnoval kvůli své potřebě nějaký čas zkoumání možností DCC, a to konkrétně sběrnice XpressNet. Dneska se tedy chci podělit o to, co vše jsem posbíral.
Už je to krásný rok a půl, co je tu s námi stavebnice vozů Eas od SDV. Teď konečně jsem se dokopal, abych si vozy postavil a něco pěkného o nich napsal.
Mistrovství světa v klasickém lyžování v roce 1970 se kvapem blíží, a na nově budované stanici Štrbské Pleso je potřeba začít s pokládkou kolejí, aby se vše stihlo v termínu a návštěvníci si mohli užít nové stanice naplno.
Dneska je to 500. článek. Slušela by se zase nějaká výroční „bomba“, ale nic takového jsem prvoplánově nechystal. Z těch 500 kousků je 251 mých, 249 ostatních kolegů. Rozdělili jsme se tedy rovným dílem, za což patří všem opět dík! Budeme tu dál, budeme dál psát o tom co nás baví i co nás nebaví, a dál přinášet co nejvíce užitečné články.
Novinka dlouho očekávaná. Po sto letech od dřeváku další „opravdová“ stavebnice osobního vozu a to hned něčeho tak typického pro naše tratě, jako jsou Rybáky. SDV si ukouslo zásadní sousto, tak se dneska mrkneme, jestli se to povedlo.
Když už jsem byl v tom truhlaření, chtěl jsem rovnou sestavit i provozně největší druhou koncovou stanici na budoucím „layoutu“, a tou je Štrbské Pleso.
Do Tater mě čeká elektrifikace. A než s ní začnu, chci trošku vědět jak se věci mají. Protože je toho všude všeobecně strašně málo, tak jsem věnoval hodiny zkoumání, abych nevytvořil nesmysl.
Nastal Den D – nákup dřeva. To ráno jsem o tom ještě ani nevěděl, ale dopolední dokončení rozpisu dílů mě přesvědčilo, že můžu jet pro materiál.
Minule jsem říkal, že to bude nudlovka. Dnes povím jaká vlastně. Pojem se už docela ujal, když se dneska řekne „nudlovka“ tak docela lidé rozumí. Je to taková modulovka pro obyvatele paneláků, ať už s jakýmkoliv motivem.
Rosťopiš mi nedávno říkal „myslim že toho řešíš moc najednou a zbytečně brzo“ a měl pravdu. Ve chvílích prostojů už vymýšlím zatravnění modulů. Chci vědět, kterou cestou se vydat a mít čas předem nakoupit a ozkoušet různé metody a druhy výrobků. Dneska zkusím zatravňovat pomocí statické elektřiny a statické trávy, tzv. flokování.
Mých úvah o tvorbě malého domácího kolejiště jste tu četli už několik, ale vždy to skončilo nejlépe po nákresu ve Wintracku. Dnes přichází další úvaha, tedy alespoň její první díl. Tentokrát to prvním dílem neskončí, námětů mám již na několik dalších dílů dopředu. Takže se těšte…
Autobusy už by tak nějak byly, ale stále více modelářů se ozývá se zájmem o trolejbusy. A když už na něčem vyzkoušet zájem, tak určitě na tom nejjednodušším a zároveň i nejčastějším – tedy model 14Tr.
Po několika letech se u SDV rozhodli, že je čas přepracovat dnes již všem dobře známou kinematiku. Spolu s novou grafikou je tak možné již dnes ve stavebnicích i samostatně postupně zakoupit nové verze kinematik.
Vážení modeláři, bohužel došlo ke krádeži modelů z kolejiště SŽM Pečky ve velikosti TT. // Gestohlene Modelle von TT-anlage in SŽM Pečky. // Stolen models from TT layout in SŽM Pečky.
Více info na // Mehr info auf // More info at Facebook SŽM Pečky.
Není už moc autobusů z modelové řady Š, které mi chyběly ve sbírce. Z těch velkosériových už to byl asi jen jediný – vyhlášený Evropabus, tedy ŠD11.2032, první eŠDéčka, která byla ve Vysokém Mýtě vyráběná.
Kdysi, když autobusy řady Š byly v plenkách, aby plnohodnotně zaplnily díry na poli autobusové dopravy, se neuvažovalo jen o „obyčejné“ Š11 – tedy jedenáctimetrovém autobusu, jak je známe dnes. Měly být vyráběny také v delších i kratších variantách.
Po vánocích jsem si tak jeden večer v klídku pájel, a zase na mě přišlo takové šimrání v krku, jak člověku pořád něco kouří do obličeje… Nedalo by se to nějak vyřešit? Asi ano…
V rámci posunu po časové ose do současnosti i minulosti jsem si stanovil takový pomyslný milník v bodě, kdy přestaly Karosy být skutečnými Karosami a začaly být Ivecem. Právě na konci časové osy (nejblíže dnešku) je řada 950, což je poslední autobus postavený na základě klasické „sedmistovky“.
Věčné téma, i když dnes už trochu zastrčené do ústraní. V době, kdy se dá koupit kompresor s pistolí kolem 2 tisíc, se rozšiřují počty modelářů, kteří po něm jistě sáhnou raději. Přesto je tu stále jedna alternativa, a tou je nanášení barev spreji.
Jsou chvíle, kdy jde v modelařině doslova o bytí či nebytí. Především v bytě. A to, když vám doma hrozí, že zajdete na úbytě nebo budete ubiti. Řeč bude o stříkacím příbytku, přiteli každého obyvatele bytu.