Vozy řady Ci r.v. 1904 a 1911 od Cekula

10Ačkoliv tyto stavebnice nejsou žádnou novinkou, nikdy jsem na ně neviděl žádnou recenzi. A ani na dotaz, zda to někdo stavěl (na jistém nejmenovaném fóru) mi nikdo neodpověděl. Teď už se nedivím.

Není to jako stavět „dřeváky“ ze stavebnic od LPH. Já sám jsem se do toho pustil pod vlivem tří podnětů:

1) železnice je pro mě v prvé ředě romantika, a tyto vozy tam zapadají dokonale.

2) podobné vozy by mi jezdily pod zahradou, kdybych tehdy žil ( tedy ony tam jezdily, ale v době, kdy i můj otec byl ještě „na houbách“). Jak dokazují následující fotky:

Tehdy,

dnes.

No a za 3) viděl jsem tento vagónek na historické jízdě v září 2016.

Tak že jsem zakoupil příslušné stavebnice a nechal jsem si je darovat k narozeninám. No a když se tak stalo, tak jsem se do toho pustil. Hezké….

Jak jsem už napsal, stavebnice nejsou žádná novinka, ale jsou vyleptány naprosto dokonale. Navíc v době, kdy pan Cekul vyráběl i leptané kinematiky spřáhel, které jsou taky zakomponovány do stavebnice, ale já jsem je nevyužil. Mimochodem ty samostatné kinematiky nebyly vůbec špatné.

Ale zpět k daným leptům. Fotky jsou střídavě ze stavby dvou vozů, ale tam není velký rozdíl.

Ještě se musím omluvit za kvalitu fotek. Fotím aparátem zakoupeným někdy kolem roku 2003, a ten už má něco za sebou, tak že nefunguje makro režim.

Ale zpět ke stavbě. Začal jsem sestavením skříně vozu. Bočnice jsou v dolní části mírně ohnuté, ale zevnitř jsou vyleptány drážky, tak že stačí pár tahů nožíkem a samy se ohnou dle potřeby. Samotné pájení jsem začal u čel skříně. Jsou tam zámečky, tak není problém a pak jsem připájel bočnice.

A tady již hotovo.

V dalším kroku jsem zkompletoval vzpěry skříně, které slouží zároveň jako držáky podlahy s podvozkem.  Zkompletoval jsem příslušné díly dle návodu a vyřezal závit M2 a připájel do určených otvorů. Kolej na fotce slouží k udržení vodorovnosti vzpěr při pájení.

A pohled zespodu.

Následuje připájení obložení skříně. Opět jsem začal na čelech a využil vyleptané dírky na madla, do kterých jsem píchnul špendlíky a tím obě části slícoval. A pak následovaly bočnice.

A hotovo.

A jdeme na střechu. Podélné ohyby nám opět naznačují vyleptané drážky. Tak že, několikeré přejetí nožíkem na měkké podložce (např linoleum) a díl se sám zkroutí do požadované polohy. Šířku nám udává rám vozu a na čelech jsou zámečky pro připájení střechy.

A teď ten kaktus, co čouhá na každém čele zpracovat do nějakého tvaru. Není to tak složité, jak se může zdát. Přibližně jsem jednotlivé lamely naohýbal a připájel masku čela, která je popsaná v návodu, jako součást rámu střechy

A pak už to chce jen vytvarovat jednotlivé lamely a pájet a pájet. V podstatě zalívat „cínem“ až vznikne nějaký „krunýř“. Kdo zvládnul čela autobusu RTO od VoVa, zvládne toto levou zadní.

Na prvotní opracování jsem neváhal použít velice „něžný“ nástroj.

Koncovku už obstarala jemná bruska a pilníček.

Kromě čel střechy jsem zbrousil celou plochu, čímž jsem odstranil hrany po podélných ohybech.

A jdeme na další „zábavu“ – podlahu a podvozky. Tak předně samotná podlaha. Skládá se ze tří dílů, ale kdo nemá nějaký přípravek na ohýbání leptů, tak skončil. V této fázi je třeba ohnout dva díly v délce 10 cm, při šířce cca 3 mm. Je tam vyznačená  drážka, kterou samozřejmě projedeme několikrát nožíkem, ale přesto….

Čelníky na podlaze nejsou problém, ale podélníky. Drážka je vidět. Na takové věci jsem si vytvořil přípravek. Základem je svěráček.  A k tomu příslušné nástroje.  Jednak zabroušené úhelníkové profily ( u nás se říká „vinkly“), ale daleko lepší jsou nože ze stolářské srovnávačky ( po našemu „hobelmašiny“), které jsem ztupil tak, abych se nepořezal, ale hrany zůstaly ostré. Mezi tyto dva nože sevřu ohýbaný díl, stáhnu do svěráku a ohnu něčím tvrdým.

Tak naohýbáno by bylo. Kompletace není problém. A již zkušebně umístěno do skříně vozu. Zatím pohoda, uvidíme, co bude dál. Jdu na detaily podvozku a rozsochy.

Tyto drobnosti nejsem schopen vyfotit, tak alespoň popis. Začal jsem vzpínadly.

Každé se skládá ze dvou dílu. Vnitřního a vnějšího, které je třeba spojit. Možná by stačil vteřiňák, ale já raději letoval ( v návodu je to celkem zřetelné). Hotové jsem připájel k podlaze, jsou tam naznačené drážky, tak že pohoda. Následuje skříň na baterie, taky dle návodu není problém.

Ale následují rozsochy a pružnice a tady doporučuji se návodu NEDRŽET!  Každá se skládá ze čtyř dílů. Fotka je dost neostrá, ale myslím že i tak dost názorná.

Dole samotná rozsocha, nad ní vnitřní a vnější část pružnice a nahoře kryt ložiskového domku. První spájím oba díly pružnice, tak ať sedí i otvory pro umístění nápravy. Následně připájím samotnou rozsochu. Opět se řídím otvorem pro nápravu a nakonec kryt ložiska. Takto zhotovený díl protáhnu vrtáčkem v otvoru pro nápravu, čímž vlastně vytvořím obdobu mosazného ložiska, které dáváme do plastových modelů.  Celý zkompletovaný díl pak připájím na příslušné místo v podélníku. Je tam zámeček, tak že umístění není problém. Po připájení dvou protějších rozsoch cvičně nasadím dvojkolí a dle potřeby rozsochu ohnu, ať se kolečka volně točí. To je výhoda leptů, občas se dá něco přihnout.

Zbývá dodělat zdrže. Tady je třeba ohnout díl představující samotný brzdový špalek a spájet (slepit) dohromady. Hotový díl pak umístit do příslušných otvorů a upevnit (já pájel, ale možna stačí i lepit). Nic složitého i když dost maličkého.

Následuje doplnění podlahy vozu. Nárazníky, schůdky, podlahy nástupních plošin, přechodové můstky a na jednu stranu žebřík pro výstup na střechu. Přiznám se, že tady jsem si to zjednodušil a použil jsem plastové nárazníky od ES a schůdky z „dřeváků“ od LPH.  Obojí obsahuje lept, ale to bych asi dokupy nedal, teda ty schody určitě ne.  Podlahu jsem přišrouboval ke skříni vozu a připájel podlážky a zábradlí. Pozor nespojovat se střechou! Přechodové můstky jsem přilepil. Žebřík je možno lepit i pájet, ale raději pájet, jak se ukázalo později.

Na střechu jsem ještě z nití naznačil spoje plechů. A ze struny naohýbal a osadil madla u schodů.

A následuje největší pakárna z celé stavebnice. Ano jsou to KRYTY větračů. Celkem si troufnu odhadnout, že to je příčina malého rozšíření tohoto vozu mezi modeláři. Samotné kryty se skládají z jednoho miniaturního dílu, který se ještě musí naohýbat. Možná, kdyby tam byla naznačená drážka, by to šlo líp. Ale ona není! Abych pochopil samotný způsob ohýbání, musel jsem si vytvořit zvětšeninu z papíru.

Tak princip je jasný a teď to zmenšit! Naštěstí je ve stavebnici asi o polovinu více dílků, než budeme potřebovat, jelikož se jich dost zkazí, nebo někam odskočí a taky ve vzteku vyhodí. Nejdříve jsem to zkoušel ohýbat stejně jako ten vzor. Marně. Nakonec jsem se po „zralé“ úvaze rozhodl pro následující postup. Na každém dílku jsem kleštičkama (nemá to nic společného s kleštěním, čili kastrací) ohnul jednu stranu do přibližného úhlu a tu druhou prostě ustřihnul, spoléhaje se na to, že to z metru nikdo nepozná. To jsou ty dva osamělé dílky vpravo na fotce. A teď si uvědomte, že na jeden vagon jich je potřeba 27-28 to podle toho jestli děláte verzi s WC, nebo bez. No a já dělal ty vagony 2.

Jdeme na osazování na model. Tady jsem jednoznačně zavrhnul pájení, tak tenký hrot nemám. Tak že lepidlo. Nakonec jsem si vytvořil následující postup. Stranu, kde zůstala ohnutá chlopeň jsem namočil do gelového vteřiňáku a přilepil na příslušné místo a dle možnosti porovnal do požadované polohy. Tak jsem udělal celou stranu. A potom jsem celé místo spoje každého krytu  projel řídkým vteřiňákem, čímž se dokonale zalil celý spoj a zatím to drží dobře. Vypadá to celkem jednoduše, ale zopakoval jsem si u toho všechna nepublikovatelná slova, které znám, včetně těch, které jsem už dávno zapomněl.

Nakonec to nevypadá nejhůř. Akorát se to blbě fotí, jelikož se to leskne na všechny strany.

Plátování střechy jsem naznačil pomocí niti a nijak jsem to nepřeháněl s rozměřováním. Jak jsem zjistil, tak nebyly všechny pásy plechu stelně široké.

No a může se jít do lakovny. Nejdřív rozšroubovat ať je podvozek a skříň vozu zvlášť. Odmastit, já používám vlažnou jarovou vodu a štětku na holení. Po vysušení jdeme na základovku.

A nástřik. Nejdříve podvozek, a všechno co je k němu „přilepené“, na černo včetně podlahy zevnitř. Ale zamaskoval jsem ložiska pro uložení dvojkolí a plochu, kde bude kinematika.

Skříň bude zeleň na vagony od Agymy, nebo MATT 48 od Revellu a střecha světle šedá. Nejdříve stříknu střechu, vymaskuju a pak obvod skříně. Nedovedu si představit maskování kolem těch větračů.

Na této fotce už je nastříknuto. To žluté jsou vnitřní rámky oken. Nechal jsem je v barvě kovu, jen přestříknul základovkou, která je mírně do žluta. Skříně musím stříknout lesklým lakem ať můžu aplikovat obtisky.

Obtisky jsou velice kvalitní a dobře se s nimi pracuje. Vypadá, že jich je velice hodně, ale to dělají čísla, ze kterých se dá potisknout snad 5 různých vozů. Nicméně většina patří na podélníky podvozků. Dají se tam celkem dobře aplikovat, ale je to „piplačka“, no a vidět to zas až tak na hotovém modelu není,  každý si ale může rozhodnout, kolik si jich tam dá. Na samotnou skříň jich moc není: označení třídy, ČSD a číslo vozu s váhou a tabulka laků na čela. Nicméně vypadá to fakt dobře.

Tak že následovala konečná fáze lakování. Já jsem na skříně použil Revell č 1 a na podvozky a vše,co s tím souvisí Revell č 2.

Následuje „zasklení“. Nejdříve jsem zkusmo umístil díly vnitřních rámu oken a dobrousil je tak, aby „seděly“. Pak jsem je „zasklil“ folií (lepil jsem ji vteřiňákem) a následně vlepil do skříně vozu. Po zaschnutí jsem je zevnitř očistil „uchošťouchem“ namočeným v lihu ať odstraním otisky prstů a okénka WC, tehdy asi OO, zatřel bílou barvou.

Na jeden z vozů jsem se rozhodl umístit střešní lávku, kterou jsem vyrobil z dýhy namořené tmavým mořidlem ještě z dob ČSSR. Možná dodatečně  příjde i na ten druhý.

No a přichází to nejkrásnější. Zkompletování vagónků. Sešrouboval jsem skříně s podvozky.  Nádhera.

Mimoto jsem osadil kinematiky se spřáhly a jel jsem „to“ projet.

Nádhera! Seděl jsem u toho asi půl hodiny a kochal jsem se.

Tak nezbývá, než udělat nějaký závěr. Tudíž, není to nic pro začátečníky. Ale pro milovníky těch starších epoch, (III., IV.,) je to nádherné doplnění vozového parku. Zpracování modelu je naprosto dokonalé, jízdní vlastnosti výborné. Samozřejmě si modely žádají nějakou patinu a vysloveně si říkají o vybavení interiéru, jelikož, díky prosklení, jsou „průhledné“. Ale tady už nechám prostor jiným kolegům, zdatnějším modelářům.

Ptal jsem se autora stavebnice, kolik se jich asi celkově prodalo. Údajně tak kolem 30 ve všech druzích. Tak to se nedivím, že se ještě nikde neobjevila recenze