Adršpach od Šikulů

Stavebnice nádraží Adršpach od Šikulů je laserovaná klasika ze dřeva a lepenky různých tlouštěk. Po vybalení z nevelké, leč totálně zaplněné krabice na mě čekalo neuvěřitelé množství aršíků s díly, lepidlo, návod a kousek mosazné trubičky na komíny.

Jako první jsem prošel několikastránkový návod a seznam dílů. Následovala kontrola kompletnosti a kvality provedení. Na rozdíl od jiných stavebnic zde trámová konstrukce střechy postrádá zámky krokví a vnější povrch oboustranně barvených stěn budovy je zdrsněn na první pohled nepříliš vhodným způsobem.

Stavbu návod doporučuje se začít předbarvením některých dílů a pak pokračovat lepením komínů a oken. Předbarvit je nezbytné hlavně dřevěné části – trámy a dveře, někdo natře i střešní kování, které je z lepenky, barvou vzdáleně připomínající pozinkovaný plech. V rámci přípravných prací jsem do základové desky vyřízl několik otvorů pro budoucí instalaci osvětlení (předvrtané otvory od výrobce nekorespondují s mými zásobami elektromateriálu), barvení přišlo na řadu později.

Okna mají pět základních dílů – špaletu, vnitřní a vnější rámy + odpovídající zasklení, k tomu vnější ostění (štuk) s parapetem. Při lepení nesmí nic „ujet“ (ta možnost tu bohužel je), jinak bude okno „šejdrem“. Vřele doporučuji vnější ostění s parapetem sestavit, následně přebarvit (laserování výpalek tónuje do hněda) a nalepit je kolem okenních otvorů s pomocí úhelníku, nebo školního trojúhelníku (kvůli kolmosti). Až po této operaci můžeme zalepit do otvorů sestavená okna, jinak se může stát (jako mě, a nejen mě), že okna budou po stěnách „vrávorat“. K oknům jsou dodávány i předtištěné „záclony“ v několika variantách, ale ty jsem nakonec nepoužil.

Po oknech následují všechny tři komíny. Zde je nutno začít naporcováním mosazné „komínové roury“ na tři stejné kusy a pak následuje vlastní stavba. Každý komín má spodní část (4 stěny + přepážku), horní část (4 stěny), hlavici (3 vrstvy), komínovou rouru, na kterou se navlékají tři lepenkové kroužky (jeden u hlavice jako „těsnění“, zbylé dva tvoří „korunu“ pod vrcholem komína) a spodní oplechování ze dvou dílů. To je dohromady 18 součástek na jeden komín.

V mezičase můžeme (pokud jsme tím rovnou nezačali) nabarvit dřevěné díly (dveře, trámy), upravit barvu podezdívek, schodů, perónu, parapetů malých okének a opěrek konstrukce nástupiště, případně přebarvit i díly, které mají šedou barvu zašlého pozinkovaného plechu – v reálu bývají plechy často barvené (nebo prorezlé). Načerníme komínové roury a můžeme provést barevné retuše na komínech – díly jsou sice lakované z výroby, ale řezy si zachovávají původní barvu lepenky.

Osobně jsem kromě trámů dobarvoval „štukování“ kolem oken a dveří, parapety drobných okének (bílil jsem je, protože se mi v betonové šedi nelíbily), „plechy“ a nakonec i dlaždice perónu. Zde se mi nezamlouvala jejich betonová šeď, takže dostaly povrchovou úpravu v hnědočervené a okrové barvě starých „nádražních“ dlaždic a k tomu hned ušpinění „špinavým lakem“.

Stavba dál pokračovala podle návodu – do stěn jsem vlepil sestavená okna a dveře, záslepky sklepních okének (jsou žluté, bude dobré je předem načernit) a jejich dvířka, odpreparoval a znovu (jakž – takž rovně) nalepil nejvíce vrávorající štukování oken a po zaschnutí začal sestavovat stěny na základové desce. Nejprve jsem je sesazoval na sucho a pak postupně zevnitř spoje zalil lepidlem. Do stěny přilehlé k perónu jsem vsadil patky vzpěr střechy a zevnitř je zajistil lepidlem. Měly tendenci se při manipulaci štěpit po vrstvách (jsou též z lepenky), takže jsem je po zaschnutí lepidla zpevnil vrstvou barvy. Po zaschnutí jsem instaloval přiložené přepážky (umístěním víceméně odpovídají reálným příčkám) a vše nakonec bez problémů uzavřel stropem. Kdo osvětluje vnitřky vestavěnými diodami, musí je instalovat nejpozději v této fázi. Pokračoval jsem vlepením dlažby perónu, schodů přístavku a podezdívek – vše v pořadí podle návodu. Následovalo dolepení schodů u dveří na perón a přilepení dekorativního štukování tamtéž. Je to celkem velký a tenký díl, proto při manipulaci doporučuji dbát zvýšené opatrnosti. Zasklil jsem půdní okénka zbytky fólie (návod s něčím takovým nepočítá).

V souladu s návodem jsem na hrany stavby nalepil pozednice, do výřezů ve vrcholech štítů instaloval hřebenové trámy a následně zalepil trámové vzpěry střechy perónu. Ty mi šly na místo dost ztuha – natření patek zvětšilo jejich objem, v laku „od výrobce“ by vše sedělo „na chlup“. Po instalaci základního trámoví je řada na rohových štukových dekoracích, které zakryjí spoje v rozích stavby. Ty se musí vylaserovanými otvory navléci na vyčnívající trámy a pak nalepit na svá místa, což není nejjednodušší proces, pokud je nechceme poškodit. Nejhorší je dekorace na čele přístavby, protože se musí oblepit na stěnu kolem krajního nosného trámu střechy perónu. Je přitom zapotřebí opatrně manipulovat s dílem a lepidlem, které nesmí přetéct, ale musí ho být dost, aby předčasně nezaschlo a materiál se bezpečně slepil.

Proto bych na tomto místě doporučil upravit stavební postup: Po nalepení pozednic a hřebenových trámů na místo zalepit jen krajní vzpěru střechy perónu na jeho vnějším okraji, pak nalepit štukové dekorace na celou stavbu a až potom instalovat ostatní vzpěry a jejich spojovací trám. Usnadní to manipulaci s díly a sníží riziko poškození. Lze postupovat i tak, že se výše uvedená vzpěra umístí až po nalepení štuku, ale pak je větší pravděpodobnost, že se štukování a v důsledku toho ani vzpěru nepodaří umístit úplně přesně.

Po nalepení nárožních dekorací se ještě kousek pod horním okrajem stěn dolepí podle návodu vodorovné štukové linky. Jejich přesnou výšku musíme odhadnout z obrázků, na stěnách stavby žádné vodítko není. Když dekorace zaschnou, přijde čas na střešní krokve. Zde doporučuji znovu pečlivě prohlédnout obrázky v návodu, protože pro rozmístění většiny krokví není žádné jiné vodítko (na přístavbě se některé krokve kryjí se vzpěrami zastřešení nástupiště). Postupně žiletkovou pilkou (nebo ultratenkým skalpelem) vyřežeme z „aršíku“ jednotlivé krokve a postupně je lepíme nejprve na přístavbu a pak na obytné křídlo nádraží. Tenká čepel je na oddělování dřevěných dílů nutná – spáry v „aršíku“ jsou velmi úzké a silnější čepel může při oddělování zlomit díl pouhým tlakem ve spáře.

Po úspěšném nalepení a zaschnutí krokví na střechy nalepíme lepenkové podbití (pozor – musí si na trámy sednout přesně!) a spoje na styku obytného křídla a přístavby „zaplechujeme“ úžlabími z červené lepenky. Doporučuji je pečlivě vytvarovat a vlepit co nejvíce na těsno, usnadní to lepení střešní krytiny.

Čekají nás pokrývačské práce. Ty jsem zahájil „rozcvičkou“ – polepením střechy vchodového přístavku – nalepoval jsem pásky „eternitu“ směrem od spodní hrany k hřebeni tak, aby vznikl pravidelný vzor. Po jejím dokončení jsem pokračoval střechou přístavby – nalepením oplechování dolní hrany na střechu nad perónem a nalepením pásku ze zbytků „eternitu“ těsně nad jeho hranu a následně pokračoval zdola nahoru. Je zapotřebí hlídat, aby se pásek přilepil po celé délce, jinak se krytina při povrchových úpravách zdeformuje v místech, kde se pásky nepřilepí.

Při té příležitosti jsem zjistil dvě věci – 1) že pásků v aršíku je víc, než bude třeba, 2) že většina z nich je delší, než je zapotřebí. Tudíž je nutné každý pásek poměřit a „zarovnat“ na jednom konci (se šikmým zakončením) na potřebnou délku. Když s polepováním dorazíme ke hřebeni, pokryjeme obdobným způsobem protilehlou část střechy. Zde pásky sedí lépe a krátil jsem je jen o jeden „čtverec“. Kdybych úžlabí nalepil více na těsno, patrně by délková úprava v této partii nebyla nutná. Pozor! Tam, kde není spodní okraj střechy „zaplechován“ se jako první dává pásek eternitu s díly „vyskládanými“ rovně. Po pokrytí druhé poloviny střechy přístavby jsem pokračoval s pokrýváním na obytném křídle – nejprve na straně podél spojů. Začátek je nutno vyměřit – jedna strana mi vyšla přesně na úžlabí, druhá vedle něj. Až dodatečně jsem si uvědomil, že jsem mohl nejspodnější řadu eternitových „zubů“ vynechat a začít o „čtverec“ delším dílem – i zde je v počtu pásků rezerva. Pokrytí zbylé části střechy bylo bez problémů (nebylo třeba nic krátit) a pokrývačské práce jsem završil nejprve retušemi a pak nalepením hřebenů střech. Je to sice relativně snadná, ale na pečlivost a čas náročná práce, která navíc vyžaduje dobré světlo.

V rámci retuší jsem zakryl příliš „volný“ styk eternitu a úžlabí nad perónem a pak ho ještě upravil nožem. Bohužel to nevyšlo zdaleka optimálně, takže pokrytí nenavazuje na „plech“ pravidelně. Pak jsem na střechu nalepil komíny a na hrany střech v průčelích „zaplechování“. Na první pokus si nechtělo sednout a musel jsem zarovnat dosedací plochy.

Tím skončila hrubá stavba. Něco mi ale nesedělo. Zjistil jsem, že stavby s vchodovým přístavkem na zadní stěně měly okolo něj okna, která ale v modelu nejsou. Dotazem na výrobce jsem zjistil, že konstruktér stavbu navrhl podle jedné s několika variant dobové dokumentace, na které okna nejsou (prý byly jen na jedné verzi výkresů). Na reálných stavbách tohoto typu ale povětšinou okna zezadu okolo přístavku jsou, takže jsem je nakašíroval z materiálu, původně zakoupeného pro vylepšení jiné stavby („sklo“ je zevnitř načerněné a okna jsou na zdi přilepená natupo). Dodatečně jsem ještě vyrobil ze zbytků střešní průlezy a kominické lávky a nakonec doplnil i okapy. Pro ty účely jsem přizpůsobil univerzální doplňkovou sadu od Auhagenu. Posléze jsem okapy dolepil na všechny zatím nepoužité drážní stavby od Šikulů.

Stavbu jsem ve finále uzavřel barevnou úpravou základové desky, kterou jsem naflekatil na hnědo, a ušpiněním střechy a komínů pomocí „špinavého laku“ a práškových patinátorů. Při tom se místy lehce deformovala nedokonale přilepená střešní krytina, naštěstí nejsou nepravidelnosti nijak výrazné. Reálnou úpravu terénu provedu až v rámci vestavby do kolejiště. O patinování stěn sice uvažuji, ale patrně na něj rezignuji – brutální zdrsnění stěn z výroby po slepení není na první pohled patrné a jakákoliv snaha o patinaci by ho mohla nežádoucím způsobem zviditelnit.

Stavebnice bohužel kromě okapů a jiných střešních náležitostí postrádá i podklad pro cedule s názvem stanice – jak kdysi obvyklé štukové rámování, tak vlastní desku pro nápisy. Je to do jisté míry pochopitelné – styl, provedení a rozměry nápisů se v jednotlivých obdobích od sebe dost lišily (hlavně délkou) a „univerzální“ podklad by nemusel vyhovovat…

Celkově lze říci, že stavba rozhodně není pro začátečníky. Návod je dosti obecný a bez „nácviku“ na jiných stavbách by lepení rozhodně neskončilo použitelným modelem. S výjimkou části střešní krytiny a patek střechy perónu není žádný problém s kvalitou či rozměry dílů. Problém se střešní krytinou je ale spíše relativní – materiálu stavebnice poskytuje dost, a pokud vhodně využijete stavebnicí poskytnuté rezervy, bude nutno délkově upravit podstatně méně pásků „eternitu“.

Faktem ale zůstává, že lepenka je dosti specifický materiál, vyžadující opatrný přístup jak ke zpracování, tak k použití lepidla. Nectností stavebnic od Šikulů tedy nadále zůstává hlavně absence jinde standardních drobných detailů, jako jsou okapy, střešní lávky a podobné drobnosti.

Pro ty které popis stavby od pořízení tohoto modelu odradí, je tu jediná solidní alternativa lokálkové staniční budovy odpovídající kategorie – odlévané variace těchto staničních budov od ES Pečky (Skalsko, Červené Janovice), které zde byly popsány dříve.