Úprava pojezdu vozu Ua od Peresvetu

Podařilo se mi sehnat žluté výsypné vozy řady Ua⁴¹⁸, kterými se na stavbu (třeba železnice, že ano) vozí štěrk. Na rozdíl od skutečnosti jsou na kolejištích modelových poměrně vzácné. Protože myslím, že by jejich popis mohl někoho zajímat a taky proto, že se vyplatí na nich provést mírný „tuning“, vznikl tento článek.

Vozy prodává TT Club, ale originálním výrobcem je ruský Peresvet. To první zjistíte z webu, když hledáte co to vlastně je zač, to druhé z krabičky, když je dostanete 🙂 Vozy jako celek působí pěkně – jsou oproti klasickému vozovému parku dost netypické svými podvozky Diamond s viditelnými skoro celými koly (u modelu jsou kovová), spodek vozu je celkem slušně propracován, spřáhlo je vybaveno kinematikou. Rozhodoval jsem se mezi dvěma typy – k dispozici bylo i novější provedení, které by oproti dále popsanému mělo mít i plastické bočnice, zde jsou tvary jen naznačené potiskem. Zvolil jsem ale provedení TSS Hulín, protože si chci za pomoci svého stařičkého Hektora udělat originální soupravu, tak jak se dá ve skutečnosti vidět. Popis skutečných vozů najdete na Parostroji a na stránkách TSS Hulín. Několik takových vozů oživí každé nádraží.

Po nakolejení se ukázaly některé nedostatky – dva ze tří vozů téměř nejely a všechny měly problém s kinematikou – šla vytočit jen asi o třetinu pracovní dráhy, dál jen silou a vůbec to nějak nebylo ono. Kromě toho byly vozy osazeny očkovým spřáhlem, které nepoužívám, ale to se zdálo být prkotina, vždyť je tam šachta…

Chvíli jsem laboroval, kde je příčina špatného chodu kinematiky. Nakonec, po několika rozborkách a sborkách se ukázalo, že čep spřáhla, kde je zavěšená pružinka, naráží do jednoho žlutého výstupku ložné plochy (s dovolením tomu budu říkat korba).

Na dalších obrázcích je to vidět (označeno šipkou) – první obrázek ukazuje klidový stav, kdy je vše v pořádku, na druhém obrázku je už čep je opřený o žlutou podpěru a nejde dál. Tedy, on by šel, ale spřáhlo by se muselo vpředu přizvednout.

(Omlouvám se za nekvalitu fotky…)

Řešení jsou dvě – zkrátit čep a jeho konec rozmáčknout nebo roztavit, aby pružinka nespadla. V rámu vozu ale není moc místa a pružinka se tam vykyvuje taktak, takže nic, co by čep udělalo širším, jsem nechtěl. Rozhodl jsem se zkrátit opěru korby, protože v tom místě to stejně nebude vidět a já “počítat nýty” nebudu. Takže znovu rozborka a jdeme na to. Korba drží k rámu ve dvou místech, na obou krajních podpěrách je kolíček, zalepený do rámu. Mírným tahem korbu sundáte.

Ideální míra zkrácení je tak 1,5 mm, aby se konec opěry schoval za trubku, vedoucí nad rámem.

Opěru uřízneme modelářskou pilkou, nebo skalpelem, jde to i naříznout a odlomit.

Samozřejmě začistit a kdo chce, natře. Já nechci 😉 Když už jsme vše rozebrali, je vhodné plochu, po které se spřáhlo posunuje a otáčí kolem osy podvozku, zbavit otřepů z lisování.

Teď zbývá jen vyměnit spřáhlo a hotovo. Aha – tak to nebude tak hned. Šachta sestává ze “žlábku” pro uložení spřáhla a nacvakovací objímky, která vše obepíná dohromady. Problém je v tom, že originální spřáhlo má konec tenčí a pojistné kolíčky dál od hlavice, takže spřáhlo Tillig (a ani Kühn, zkoušeno) tam bez úprav nedostanete.

Tedy pilník a opatrně plochu šachty o desetinky rozšířit a spřáhlo z čela lehce zkrátit, aby se kolíčky dostaly do příslušného vybrání. Ještě to není vše – kolíčky u spřáhla Tillig se musí z boku zpilovat, jinak moc vyčnívají a objímku přes ně nenasadíte. U spřáhla Kühn to potřeba není.

Po pár pokusech se vám podaří i nasadit objímku tak, aby vám současně nevypadl třmen spřáhla, takže si můžete pogratulovat a dát si pauzu. Zasloužíte si ji, věřte.

Doplněno: po šesti takto rekonstruovaných spřáhlech musím říct, že zas taková potíž to není. Takže žádná pauza, makat se bude, vždyť už toho nezbývá tolik!

Když máme spřáhla komplet, můžeme obě vložit zpět do rámu a spojit pružinkou. Doporučuji pružinku otočit očky tak, jak je na fotce (očko blíže ke spodní straně) – když jsou obráceně, pružinka zbytečně drhne o rám.

Posledním krokem bude lehké promazání – spřáhlo v drážce nechodí zcela volně, takže jsem po sestavení důležitá místa (drážky kinematik, plocho okolo osy podvozku a vnitřek rámu, kde se ho pružinka dotýká zevnitř) posypal práškovým grafitem na mazání cylindrických vložek. Ovšem běžná měkká tuha poslouží stejně.

Před sestavením se ještě podíváme na podvozky. U některých vozů kola nešla moc lehce, tak jsem uložení “protáhl” menším vrtáčkem ze sady Peho, jinak je to průměr okolo 1,5 mm. Stačí kousek, desetinka dvě na každé straně. Radši častěji zkoušejte, ať vám dvojkolí nepajdá. Mosazná ložiska Peho nejsou třeba, hmota podvozku je (zatím) slušná a současně taky dost tenká, takže by hrozilo provrtání skrz. Ložiska mám ale jinak na všech svých starých BTTB a Zeuke vozech a ty jezdí líp jak nové.

Posledním krokem je slepení korby k rámu – opět stačí kapka vpředu a kapka vzadu, a vůz je komplet. Čep spřáhla míjí korbu v bezpečné vzdálenosti, spřáhlo se v kinematice posunuje “jak namydlené” a kolečka se po roztočení ne a ne zastavit.

Takže jízdní zkouška – myslím, že to dopadlo výborně. Vzdálenost mezi nárazníky je akorát, v obloucích se spřáhlo ochotně vyklání a ani při tlačení delší soupravy nevyskakuje. Je sice nepatrně níž než u jiných vozů (ony i nárazníky jsou trochu níž), ale asi stejně vysoko jako u Herkulese od Kühna, tudíž to nechám tak.

Situace v oblouku:

A srovnání s Fallsem OKD:

Zde zárodek oné slibované soupravy TSS. Kolejí si nevšímejte, to je „tankodrom“ postavený na kusu polystyrenu ze zbytků plechových kolejí, aby si měli kluci kde hrát. Ale ani tyto hrbaté výhybky s R 286 mm nejsou pro vozy problém.

Tak, a máme další užitečné vozy, pro plánovanou stavbu kolejiště jak dělané, a „veřejnost“ má co obdivovat, tedy doufám 🙂