Nudlovka – moduly trochu jinak

Nebojte se, nedal jsem se na vaření. Ani nemám rýmu. Slovo vzniklo vlastně spojením dvou – nudle a modulovka. Je to moje vize jak se vypořádat s nedostatkem prostoru pro kolejiště ať už jde o prostor nutný k ježdění i ukládání. Je to prostě taková nudlová modulovka, čili nudlovka. Sledujte myšlenkové pochody…

Problém číslo jedna:

Moje prostorovné možnosti jsou celkem nulové. V obýváku jsou povětšinou takové uličky od jednoho prostoru k druhému, s ukládacími prostory mimo běžný provoz domácnosti to také není tak slavné. Plocha pro pevné kolejiště nepřipadá téměř v úvahu. Volba tedy padla na moduly v pravém slova smyslu. Moduly takové, které bude možno skladovat tak, aby byly i jakýmsi doplňkem pokoje, zároveň ideálně chráněné od prachu, snadno spojitelné, ihned provozovatelné, a také zaměnitelné vzájemně mezi sebou. Typická rozhraní (ať už Zababov nebo KŽM P3) mají šířku modulu cca 40 cm, aby moduly obsáhly také nějakou tu okolní krajinu.

A zde nastává problém číslo 2:

Jak se vypořádat s rozměrem modulů. 40 cm jsem usoudil, že je poměrně dost a takové moduly bych uskladnil tak maximálně tři nebo čtyři. Super, dva spolkne nádraží a zbyde jeden na trať. Tudy cesta nevede. Další problém. Ukládací prostor. Kde vzít skříňku hloubky více jak 40 cm, která by zapadla vzhledově do okolního nábytku a byla ideálně zavíratelná. Celé se to tedy musí vejít do „typizované“ obývákové knihovny, která bude s prosklenými dvířky. Jenže ouha, knihovna má využitelnou hloubku 26 cm a šířku 76 cm. Tím bylo rozhodnuto, že o nějaké mezinárodní normě si mohu nechat jen zdát. To mi popravdě ani tak nevadí. Rád bych se projel častěji než jednou za půl roku. Ale kolik se takových modulů vejde do skříňky. Cca 7. To už je lepší, ale pořád je tam pro ten provoz trochu té krajiny „navíc“. Přitom tato krajina není bezpodmínečně nutná.

A tím se plynule dostáváme k problému číslo 3:

Jaký bude účel kolejiště? Stavět krajinu nebo si zajezdit? Stavba vozidel mě opravdu baví, mohla by přicházet v úvahu nějaká ta reálná modelace provozu (alespoň v mezích možností). Přeci jen ve výsledku je to ten pohybující se vlak, který upoutá vaší pozornost a ta krajina je jen třešínka na dortu. Takže čím delší, tím lepší. Co takhle přepůlit těch 26 cm napůl? Modul o šířce 13 cm? Takových se tam teoreticky vejde ne 7, ale 14. 14 ks x 76 cm, to už je trať o délce slušných 10,64 metru bez oblouků. To se už do pokoje ani nevejde, toto číslo se tedy zdá být dostatečné pro dobrou variabilitu modulů (ne vždy musí být použity všechny). Jistě, asi si řeknete že 13 cm je zatraceně málo. Ale moje uvažování se ubíralo směrem provozním. 13 cm má moje první dioráma, kde se vešly dvě koleje vedle sebe a ještě zbylo místo na stromky na jedné straně a kousek trávy na druhé. Při jedné koleji tedy bude místa logicky více. Naznačení kopců, zářezů, náspů, propustků, přejezdů či malých staveb kolem trati nebude problém a ten pocit z jízdy v krajině by měl být dostatečný.

Jenže problém číslo 4:

Zřejmě se ptáte, kde jsou oblouky? Zde jsem se inspiroval kolegou JBr a jeho původním plánem na „Hada“. Ten plánoval jednotlivé kousky hada propojené klasickým kolejivem s podložím. Takže oblouky jsem z technických důvodů zatím naplánoval jako nemodelové s použitím kolejiva s podložím, budou sloužit vlastně jen jako spojky mezi jednotlivými částmi. Všechna moje vozidla už při stavbě počítají s průjezdem nejmenším poloměrem (R310) tohoto kolejiva, takže problém v tom nebude. Koleje bude potřeba jen vypodložit do výšky modulů, ale to už bude maličkost. Obloukové moduly se můžou dodělat kdykoliv, když na ně vznikne místo, že 🙂 Stejně tak se může protažení trati provést kolejivem s podložím nebo obyčejnou flexi kolejí, prostě dle momentálních provozních potřeb. Tím se odstraní problém segmentových nebo pevných kolejišť, kdy vlak jede každý den stejnou trasou – tunelem, do kopce, potom přes most a zase dolů do nádraží. A znovu a znovu a znovu…

Nechci nosit dříví do lesa, ale pro jistotu si neodpoustím znovuvysvětlení pojmů pro ty, kteří ještě tápou (znalí prominou). Modulové kolejiště = kolejiště složené z modulů libovolně prohazovatelných, pokaždé lze sestavit kolejiště v jiném sledu modulů. Segmentové kolejiště = kolejiště složené z dílů (často trochu nesprávně nazývané jako moduly) ale postavené tak, že návaznost modulů je jasně daná a jejich prohození není možné. V rámci většího celku může být modul složený z více segmentů – například nádraží na třech dílech tvoří jeden modul, ale je složené ze tří segmentů. Chápeme? 🙂 Snad jo, kdyžtak pohledejte po internetu.

To přináší problém číslo 5:

Když už se nemusím držet žádných všeobecně daných norem co do tvaru modulů, propojení či vzhledového souladu, je potřeba si vytvořit vlastní normu, aby se zachovala výhoda modulů a jejich vzájemné kompatibility. Je potřeba vyřešit tvar čel modulů, způsob spojení modulů mechanického i elektrického, a pro lepší vzhled také nějaké ty univerzální materiály na okraje modulů, aby byl přechod plynulý (zde jsem čerpal inspiraci z norem Zababovské sekce TT). Všem detailům tohoto výčtu se budu věnovat podrobněji v budoucnu. Zatím to zní jako pěkná pohádka, takže teď už do reality…

Rozměr je tedy daný, 76×13 cm. Výšku základní kostry modulu jsem po pár zkouškách zvoli 10 cm. Je to dostatečně na to, aby se dalo „říznout“ pod trať kvůli náspu, propustku či mostku. Naopak je to ještě tak akorát, aby moduly nezabíraly příliš místa na výšku ve sříňce a zároveň byly dostatečně nad úrovní podlahy (ano, moduly budou provozovány na podlaze, přece nebudu dávat 13 cm nudle na nohy do výšky 1 metru aby se pod nimi podlézalo když se půjde na pohovku 😀 ).

Takže teď přijde na řadu čelo. Rád bych modeloval nějaký ten reálný železniční svršek, kdy trať neleží utopená v okolní krajině a i ta foliáž je výš než kolejnice. Toho by se dalo docílit ideálně čelem vyřezávaným vodou, stejně jako se používá u větších modulovek. Ale zase zbytečný luxus. Takže jsem nakonec hlasoval pro základní  čelo rozměru 13×10 cm, které bude „navýšeno“ o kus dalšího materiálu tvořícího kolejové lože a zároveň pevný podklad pod koleje. Čela musí být samozřejmě osově souměrná, aby se dala opravdu libovolně prohazovat.

Dlouho jsem si lámal hlavu se spojením jednotlivých „nudlí“. Inspirace přišla částečně ze stránek Railnetu. Tam se mi líbila jednoduchost provedení. Jediná vada modulů, kvůli kterým jsem se rozhodl tento systém nepoužít, je jednak absence bočnic a jednak pevný základ krajiny pár cm pod úrovní tratě, kde by nešlo instalovat již miňované mosty atd. Opět pomohl kolega JBr se svým návrhem na spojení pomocí nějakých „kolíčků“ (nikoliv těch na prádlo, ale podobných, které se používají ke spojení nábytku). Spojení musí držet moduly hlavně v podélné ose, kdyby o ně někdo zavadil a hodlal je „rozkopnout“ od sebe. Není zde tedy potřeba žádný pevný spoj pomocí šroubů.

Spolu s tím bylo potřeba vyřešit elektrické propojení. Problém obou systémů (mechanického i eletrického) byl, jak skombinovat pevné bočnice a umístění na zemi (spojování zespodu modulů by bylo problematické při zapojování třetího a každého dalšího modulu do jednoho celku). Proto musí být oba systémy natolik jednoduché, aby je bylo možno provádět buďto automaticky nebo z boku. Kolíčky do sebe zapadnou, toho se nebojím. Ale u elektriky jsem to riskovat nechtěl, takže bylo rozhodnuto pro vyvedení na bok modulu a propojení venkem. Po rozpojení se kabely zastrčí dovnitř kostry, aby nepřekážely při ukládání.

Tak… a až sem jsem se dostal v plánování „nudlovky“. Protože si nechci nechat sled nápadů pro sebe, třeba poslouží jako inspirace pro někoho z vás. A jaké bude pokračování projektování domácího kolejiště se dozvíte zase někdy příště…

Na závěr pár prvotních návrhů z WinTracku…

První návrh, kde mělo být nádraží ještě na 26 cm širokém modulu.

Vlevo nahoře byla přípojná trať pro napojení lokálky nebo vlečky z případných dalších modulů, vpravo nahoře kusá kolej ke skladišti. Všechna nádraží jsou kreslena tak, aby alespoň jedna kolej měla využitelnou délku 80 cm, což je nejdelší plánovaná souprava složená z lokomotivy a patrové jednotky Bpjo nebo tří rychlíkových vozů B.

Druhá verze, která ještě počítala se všemi moduly o šířce 26 cm.

Po smrsknutí na šířku 13 cm zbyly z nádraží tři koleje a jedna kolej pro odstavení vozu 010.

Staniční budova měla být přídavná na speciálním kousku modulu včetně ovládacího pultíku.

Protože bylo uvažováno do budoucna kromě prostého okruhu i o lokálce, bylo nutno vytvořit napojení lokálky do hlavní tratě. Do nádraží už se napojení nevešlo, a tak vznikla lehká inspirace odbočkou Skochovice na Posázavském pacifiku, to vše na minimálním prostoru.

I tady jsem se snažil dodržet minimální poloměr 310 mm do odbočky, do přímého směru je to lehce pod 400 mm.

Lokálka končí malým nádražím pro objíždění motorového vozu 810 a případné odstavení čehokoliv do šturcu.

Jako správné koncové nádraží je umístěno v hlubokých lesích. Z prostorových důvodů oproti traťovým modulům rozšířeno na 26 cm (proto napojení tratě ve spodní čtvrtině hrany modulu).

Pro obohacení provozu jsem vymyslel i modul po vzoru zastávky Pecerady s nákladištěm dřeva.

Ve spodní části je kratší zastávka, v horní části potom rampa se skládkou dřeva (v kolejovém návrhu není, pouze pro představu).