TTe aneb jak jsem se dostal do úzkých…

A opět je tu článek o něčem oprvdu šíleném. Musím říct, že i já tenhle kousek nehodlám dlouho překonávat a nějakou dobu si zase vystačím s normálnímy továrními modely běžných rozměrů. Článek bude o úzkorozchodných podvalnících, které se staly objektem mých zvrácených choutek tentokrát 🙂

Celé to začalo tím, že jsem se letos o prázdninách  na jako jedno z mála míst dostal do jižních Čech a okolí Jindřichova Hradce. Bystří čtenáři už tuší kam to směřuje a ano, zdejší provoz JHMD na mě nechal opravdu silný zážitek. Sice jsem tu byl už několikrát, tentokrát jsem se ale v okolí úzkorozchodky poflakoval téměř tři dny a jestliže už po předchozích návštěvách to ve mě hlodalo, teď bylo definitivně rozhodnuto. Začnu stavět modely úzkého rozchodu v TTčku a basta. Tahle kategorie se dá brát jako něco jiného než normální TT, přecijenom je to celé menší, vlaky mají jiný charakter a taky bude třeba přijít na kloub novým řešením celků jako jsou kolejivo, spřahování, pojezdy a podobně. Celé je to dobrodružství na dlouhou dobu, ale začít se někdy musí, takže jsem se dal do průzkumu trhu.

Jestliže platí, že čím menší modelová velikost, tím omezenější sortiment, v TTe (což je oficiální označení modelů vozidel využívajících rozchod 760 mm v měřítku 1:120) je situace opravdu výstižná. Alespoň co se týče modelů podle Českých předloh.  Tovární výrobky prakticky neexistují, nejvíce se jim blížila asi produkce už neexistujícího Plastikomu, který nabízel lisované stavebnice lokomotiv TU47 a vozů Balm/u. Tyhle modely už se dneska nedají sehnat. Zaformovanou karoserii TU47 sice na burze nabízí jako odlitek pan Molata, ovšem na obstojný model to moc nevydá. Dalším výrobcem (a vlastně posledním) o kterém vím je DK-model. Nabízí leptané stavebnice většiny typických vozidel, které se na našich úzkých kolejích pohybovaly a kvalita zpracování je na velice dobré úrovni. Jenomže burza, na které si stavebnice vyzvednu je až v září a do té doby se mi čekat nechtělo. Jako takový úvod do mého parku TTe jsem si tedy vytvořil stavebnici vlastní.

Protože i normálněrozchodné modely stavím v současném provedení, stejně tak úzkorozchodka se ponese v podobném duchu a budu tedy modelovat předlohy vyskytující se v provozu soukromé společnosti JHMD.  Naštěstí tady není vozový park tak rozmanitý jako u „velké“ dráhy, takže vlastně stačí mít jeden typ lokomotivy, osobních vozů a samozřejmě služební/brzdící vozy. Nákladní vozy se používají normálněrozchodné naložené na speciální podvalníky a ty už dávno mám. Zbývá vyřešit to podvalníkování. Celý systém je vcelku zajímavý a jestli jednou budu mít nějaké kolejiště, rád bych ho nějak ztvárnil i tam, zatím ale můžu tvořit tak leda vozidla. V nabídce DK-modelu podvalníky sice jsou, ovšem jedná se o starší typ, který se dnes už nepoužívá a navíc po konzultaci s výrobcem je jejich použití limitováno tím že „je to prostě hrozně mrňavé“ a v zatáčkách se vozy převrací. Říkal jsem si kde asi největší slabiny modelových podalníčků jsou a protože chci modelovat současnost i se současnými podvalníky, mohl bych zkusit navrhnout vlastní stavebnici, která by pokud možno byla funkční a zabavila mě na ten zbytek léta, než se dostanu k ostatním modelům.

Při volbě cesty realizace padla volba na technologii leptaného pelchu. Ten zaručí pevnost a detailnost i něčeho tak malého jako je právě podvalník. Dumal jsem nad zajištěním stability přepravovaných vozů a došel jsem k tomu, že vratkost stavebnic DK bude způsobená tím, že jsou nápravy uchycené za střed, což při rozchodu 6,5 mm není nic příznivého. Nepřítelem novodobého podvalníku je ale zase to, že má vnější rám a musí se i s uložením koleček vejít mezi TTčkové dvojkolí. Za cíl jsem si sice dal že modýlek bude co nejvěrnější , ale při konstrukci stavebnice jsem postupoval naprosto opačně než tomu normálně je. Zjistil jsem totiž rozměry, do kterých se prostě musím vejít, aby byly podvalníky použitelné aspoň jako statické makety. Tyhle rozměry jsou ale oproti realitě značně zkreslené, hlavně kvůli nadsazeným rozměrům modelových dvojkolí. Po tomhle zjištění už to bylo hlavně o propočtech co jak může být a o promyšlení vrstvení dílů, aby byla i při využití leptu zajištěná odpovídající plastičnost. Nakonec jsem došel k tomuhle:

Místy jsem se dostal na hranu vyrobitelnosti, naštěstí na leptu je všechno co tam být mělo. Plíšek obsahuje díly na složení kompletního jednoho podvalníku včetně dvojkolí. Tento rozměr jsem zatím totiž nikde nenašel a tak jsem musel vymyslet vlastní. Model jsem se snažil navrhnout tak, aby i za cenu složitějšího ohýbání byl z co nejmenšího počtu dílů (dá se to totiž pak spájet jedním vrzem a nehrozí, že se vám něco někde pohne, když je to jeden díl). Vzhledem k tomu, že celkové rozměry podvalníků jsou osekané provozními potřebami, určitě vás nepřekvapí fakt, že neodpovídá ani rozvor. Kolečka totiž musí mít nějaké okolky a jinak se prostě nevešly. I přes všechny kompromisy a fakt, že celý model vznikl od oka (výkresy jsem žádné nenašel a měřit se mi nechtělo) podle pár skicek si ale myslím že se to nakonec celkem povedlo.

Stavbu podvalníku jsem začal protažením ohýbacích drážek u jednotlivých vrstev boku rámu. Protáhnout je potřeba ohyby (jako na fotce) na obou bocích, stačí pár tahů, bez nich to ale přesně ohnout nejde. Tohle protažení je vhodné províst ještě dokud je díl v rámečku, po vyjmutí už je celkem náchylný na nechtěnou deformaci.

Teď už můžeme díly vyřezat z rámečku (nožem, nůžkami…). Já stavím podvalníky po dvojicích (k čemu taky jeden podvalník, že).

Začneme naohýbáním hlavních dílů. Takhle vypadají po vystříhání z pechu.

Hodí se pro začátek ohnout ložiska a kryty vypružení na bocích tak, aby lícovaly s reliéfem na podkladové vrstvě. Dalším ohybem o 180° přehneme imitace gumových nárazníků na čelech (někdy je drážku taky nutné protáhnout). Potom je na čelnících tažné oko. To jsem si ale vymyslel, na skutečné předloze je trochu jinde a mnohem menší, takže kdo ho nechce, odstřihne ho. Oko se ohýbá jenom o 90°. Potom se celá deska čelníku připlácne k druhé vrstvě (všechny ohyby jsou zatím drážkou ven).

Vznikne nám toto a už jsou chráněné nejchoulostivější detaily.

Dalším krokem je ohnutí boků podvozků k třetí vrstvě podle protažené drážky. Ještě připomenu, že pro stavbu leptů nepoužívám žádné speciální vybavení, většinou ohýbám pinzetou a v rukou. Občas si pomůžu šuplerou, ve které díly svírám když potřebuju ohnout delší nebo špatně uchopitelný díl. Funguje tak jako taková improvizovaná ohýbačka.

Teď prozměnu pár ohybů klasicky drážkou dovnitř. Ohneme středový příčník a k němu přihneme boky rámu…

…o 90° ohneme čelníky a to celé opět o 90° dolů. Teď už to má tvar podvalníku a nejhorší práce je za námi.

Posledním ohybem je ohnutí spodního kopyta na opření okolku dvojkolí nakládaného vozu.

Úhel se musí trefit od oka a jde si ověřit tak, že prostě přiložíte tenhle polotovar mezi TT dvojkolí a uvidíte, jestli to všude dolíhá. Tím práce na rámu zatím zkončily. Na tratích se povaluje velké množství těchhle podvalníků a některé jsou upravené pro různé pomocné účely, takže už neslouží k přepravě vagonů a vypadají jako teď tenhle díl. To máme tedy další variantu využití stavebnice.

Drtivá většina je ale vybavena „klepety“ pro zajištění náprav velkých vozů. Ty vytvoříme pomocí druhého dílu.

Tady jsem si trochu zkomplikoval ohýbání chybou v konstrukci stavebnice. Zaměřil jsem pro výpočty ve spěchu jenom velké dvojkolí a zapoměl jsem na to, že při použití například průměru 7,7 mm okolek nedosáhne na opěrná kopyta na rámu… Proto je před ohnutím klepet nahoru potřeba příčky trochu ohnout i dolů. Až budu leptat další várku, tohle upravím. Dál je potřeba přihnout ovládací páky mírně vzhůru. To se ale dá provést i na složeném podvalníku.

A dostáváme se k nápravám. Ty jsou tady jedna velká improvizace. Nikde jsem nesehnal náhradí dvojkolí tohohle rozměru (velikost Z), takže jsem nakreslil svoje. Ikdybych ale potřebný průměr sehnal, nejspíš by stejně nešly použít kvůli délce osičky, která je tady specifická kritériem „musí se to vejít mezi TT“. Určitě vám taky docvaklo, že celokovové nápravy budou určitě způsobovat na kolejích zkraty.  Ano, je to pravda a jak na to si ukážeme dál.

Zatím ohneme osičky (zase drážkou ven), čímž získají pevnost.

Zde vidíte celou sestavu nápravy, jak to jde popořadě. Okolky jsou zvláštní díly.

Pojezdové plochy kol je třeba sestavit z víc vrstviček. Nemusí se naohýbat přesně, stačí to zhruba, opakovaným ohýbáním by se vrstvy navzájem rozpady a ikdyž to neznamená žádnou zkázu, rozhodně to není ulehčení práce. Ohýbání se děje o 180° a je dobré začít u kolečka se zahloubením, které pak bude vně nápravy. Další ohyby už následují logicky a nejde se splést.

Máme naohýbáno…

… a jdeme pájet. Nejlepší je kolečka navléct na párátko, tím se samy vystředí a zafixují.

Pokud mají tendenci se rozkládat, secvaknu je kancelářskou sponkou, protože je potřeba aby se vrstvy spájely těsně u sebe. Teď stačí kápnout pájecí kapalinu a přiložit páječku. Cín se sám krásně rozlije po celém kolečku. Hodí se, aby na obvodu byla trochu vrstvička cínu.

Dále spájíme i rám vozíku (napřed navzájem hrany boků a čel kvůli fixaci ohýbaných vrstev, potom spájíme v rozích čela s boky a získáme nezničitelný celek). Následně připájíme i díl s klepety (lícuje se středovým podélníkem rámu) a já ještě předtím vždycky propájím ohýbací drážky klepet, aby se neohýbaly a nehrozilo odlomení.

Tím práce na rámech vpodstatě končí, ikdyž se to zdá celé opatlané, pájení je čistá práce a nic není potřeba brousit. Na takovéhle díly už přijde po odmaštění barva.

Je ale potřeba si vyhrát s kolečky. Ty nevlékám na drát upnutý do vrtačky (průměr 1 mm) a obrousím pojezdovou plochu do hladka. Zmizí tak nepravidelnosti v cínu a spojovací můstky vrstviček, takže získáme hladký povrch.

Následuje montáž dvojkolí. Dostal jsem nápad použít vteřiňák, který je dokonalý izolant, takže okolky i kolečka k hřídelce lepím. Po vytvrdnutí je spoj dostatečně pevný. Pochybuju ale, že je izolace opravdu spolehlivá a lepidlo zateklo všude. Nemám zatím kde vozíčky projet abych to ověřil, možná bude potřeba pojezdovou plochu kol natřít nějakým lakem, ideálně se budu snažit zajistit výrobu koleček z nějakého plastu, což by také usnadnilo sestavování. Zatím ale postupuju tak, že navleču okolek, kápnu lepidlo a nasunu kolečko. To samé i na druhém konci osičky a kolečka co nejlépe vycentruju.

Centrování je potřeba věnovat trochu péče, takže na to pozor. Když se tváří náprava symetricky, hodím jí do kalíšku s vodou, který používám jako aktivátor na vteřiňák (lepidlo reaguje na vlhkost a tím tuhne, čím myslíte že lepidlo postřikujete aktivátorem ve spreji? 🙂 ). Je potřeba, aby spoj dokonale vytuhnul před další prací. U rámů se hodí párkrát s nimi přejet po šmirglu, tím se zarovná spodek, není to ale nutností. Potom se ale můžeme kochat hotovými díly a čeká nás vlastně už jenom povrchovka.

Rámy stříkám normální černou lihovou barvou, na to Sidolux a na to matný lak. Dvojkolí jenom natírám a to na viditelných místech, což je osička a vnitřní strana okolků. Ostatní vidět nebude a barva by pak akorát brzdila pohyb.

Následuje začištění důlků pro dvojkolí špičkou vrtáčku (mě se osvědčil průměr 1,1 mm) a už nezbývá než nacvaknout dvojkolí do rámu.

Tadáááá! Konečně hotovo. Sice to je veliké jenom 10 x 8 mm, nějakou tu chvíli vám ale stavba zabere. Někdy je potřeba boky ložisek trochu vyhnout, aby šly dvojkolí dovnitř a pak zase stlačit zpátky, díky pájení to ale není nic složitého a rám tak určitě nezničíte. Teď se ukáže jestli dvojkolí nešmajdají a někde nedrhnou. Jestli jo, je potřeba někde rám vyhnout a vytvořit prostor. Pokud jste ale skládali pečlivě, měly by se kolečka volně otáčet (ne jet smykem po podložce), když podvalník popostrčíte prstem. Mě se první kus taky moc nepovedl (já ale hrozně spěchal a ještě jsem nevěděl na co si dát pozor), ostatní ale celkem jezdí a navíc se po čase jízdní vlastnosti zlepší, když se hroty trošku vyběhají. Samozřejmě od toho nejdou čekat zázraky, sice se kolečka otáčejí, tovární vlastnosti to ale pořád nemá.

Kdo chce, může patinovat. Já chci 🙂  Na matný lak jenom napráším patinátory, něco se setře a zbytek drží dobře. Používám odstíny na obrázku, napřed podvalník popráším Rzí (někdy patinátor rozmíchám s vodou a podvalník jím potřu), potom světlou rzí a nakonec to zjemním bílou.

Tím za pár okamžiků dosáhnu krásného kovového vzhledu. Celkem to vystihuje skutečný vzhled a hlavně vynikne plasticita detailů (ikdyž jsou tak malinké, já je tam prostě mít musím).

Zatím jsem poskládal 6 podvalníků. Jako odkládací kolej figuruje klasický U profil Zeuke, amatérsky přerozchodovaný na 6,5 mm.  Moc se to ale nepovedlo, takže rozchod se pohybuje někde mezi 7 – 7,5 mm podle nálady… Jako kolejivo budu časem používat pražcové pole DK-model a pruty Peco.

Takhle tedy vypadají dokončené vozíčky. Zatím nemám kde jezdit, takže funkčnost ověřenou nemám. Myslím ale že i jako dekorace na odstavnou kolej nebo náklad na nějaký normální vagon svůj účel splní.

Zbývají už jenom testy „podvalníkovatelnosti“. Zde v akci vůz Pd. Je vidět, kam podvalník patří a jak na nápravě sedí. Tohle mi celkem vyšlo podle plánu, dokonce trochu místečka zbývá.

A otočené jak to má být. Z podvalníku není skoro nic vidět, takže polovina práce byla naprosto zbytečná 🙂  Podvalníky mě překvapily tím, že vozy na nich nejsou až tak moc vratké jak jsem čekal. Sice to zatím nemám ověřené v opravdovém provozu, vypadá to ale nadějně.

Naložit jde na podvalníky všechno, což byl jeden z cílů vývoje.

A to včetně podvozkových vozů. Nejmenší rozvor mají podvozky Y25 Tillig. Ty jsou i ve skutečném provozu limitem pro použití podvalníků.

Podvozky rodiny 26-2.X taktéž v pohodě…

… a samozřejmě je i dostatek prostoru pro šachtu spřáhla s kinematikou. Zde jsou použity kinematiky SDV model, které mají šachtu o něco mohutnější, přesto je místa dost.

A jsme u konce článku. Nakonec stavebnice splnila očekávání, které jsem od ní měl. Složit jde, vypadá vcelku věrně, na koleje položit jde, naložit vagónem také a kolečka se jakž takž točí. Nejspíš je to tedy stavebnice podvalníku, která je i v modelovém provozu schopná splnit svojí reálnou funkci. Na rovince to jede, o tom není pochyb, otázkou je, jestli se vozy nebudou převracet v obloucích. Klíčové pro to je hladké otáčení koleček a také lehký chod kinematik spřažených vozů. Pokud se toto splní, neměl by být problém. Budu pracovat na plastových kolečkách, které opět posunou projekt dál, ovšem není to otázka chvíle. Už teď ale můžu říct, že jsem spokojený a i kdyby se nic dalšího zlepšit nepovedlo, jsem za výsledek rád.

Stavebnici ale určitě nedoporučuju úplným začátečníkům, je tady potřeba trochu přesnosti a ikdyž skládání není vysloveně náročné ani tvarově složité, při takovýchhle rozměrech se může vymstít každá nepřesnost. Snad jsem vás ale všechny neodradil, tenhle lept je možná nejmenší stavebnicí drážního vozidla jaká tu kdy byla a to je celkem výzva, ne?

Stavebnice podvalníků můžete zakoupit na e-shopu MojeTT.cz >>>