Stavba sedmistovky od A do Z (atmosférák)

Nedávno jsem udělal návod od začátku do konce pro „ešky“ a dneska chci udělat to samé pro „sedmistovky“. Protože stavebnice sedmistovek prošly za ten rok poměrně velkou evolucí, stojí za to zmínit, co všechno je nového.

Stavebnice jako takové v současné době slaví zhruba rok své existence a moc mě těší, že si za tu dobu našly cestu do nejedné modelářské skříně, lépe snad jako ihned postavené do modelářských sbírek. Za to samozřejmě patří dík všem, kteří právě podpořili vývoj, který během toho roku pořád nenápadně probíhal. Takže se pojďme podívat, co se tedy změnilo, respektive jaká je situace právě teď.

Ještě na úvod se chci omluvit za kvalitu fotek, poslední dobou trochu řeším problém změny podmínek a ještě jsme si v našem milostném čtyřúhelníku já – foťák – světlo – pozadí úplně nesedli. Přesto věřím, že dokumentační hodnota převáží kvalitativní stránku, a tak stojí za to zde všechny obrázky ukázat.

Takto vypadá poslední varianta stavebnice. Je o poznání menší než její předchůdkyně, což se povedlo hlavně jiným řešením kol. Naopak dílů o něco přibylo. Ne, že by se stavba zkomplikovala, jen je na výběr víc variant provedení a tím je na výběr více druhů dílů, které je možno osadit.

Dneska jsem si vybral jako figuranta muzejní pražskou Karosu B731 z prvních sérií se starším nepřeplňovaným motorem, tedy tzv. „atmosférák“. Jak ze stavebnice vytvořit snadno a rychle právě atmosférák ukážu za chvíli.

Tato Karosa je běžně k vidění v muzeu městské dopravy ve Střešovicích.

Vylepšení se postupem času dočkaly interiéry. Zde poslední verze stavebnice městského autobusu. Přibyl vyvýšený prostor pod sedačkou řidiče se zámky, do kterých zapadá zadní a boční prosklená přepážka a také čelní palubní deska.

Tady je detail nových dílů. Sedačka řidiče se nyní neohýbá, je také řešena formou zámku.

Takto vypadají interiéry C734, kde je také pevná zadní příčka za řidičem.

Dodatečný díl vylepšené městské kabiny. Pokud by chtěl někdo doplnit ke starší stavebnici, zdarma můžu na vyžádání dodat (buďto osobně nebo s objednávkou něčeho jiného, nebo pokud si zaplatíte poštovné).

A nový řezaný díl – kola. O jejich sestavování se zmíním později, nyní tedy jen to, že stavba kol je teď mnohem snadnější, rychlejší a vypadá to celé hotové lépe.

Ve stavebnici je nyní návod popisující vše důležité. Textovou stranu doplňuje z druhé strany obrázková příloha…

…která obsahuje nákresy sestavení kol u všech měřítek.

Prvotní podmínkou aplikace změn bylo, že autobus ze staré a nové stavebnice se nesmí lišit v základním vzhledu. Vedle sebe tedy oba autobusy stále vypadají shodně a kdo si postaví jeden ze starší a jeden z novější, stále dostane stejný výsledek. Vylepšení jsou hlavně pro zlepšní stavby, více možností sestavení, dodatečné detaily atd.

Momentálně je ve verzích stavebnic pořád trošku nepořádek. Doprodávají se starší verze, do toho už přichází nové od některých typů. Některé speciály jsou ve starších verzích (a v nových už se dělat nebudou). Kloubáky jsou v nových verzích, shodných s tímto popisem, kromě provedení kol (ta jsou stále všechny leptaná). Každopádně určitě je vhodné vždy prohlédnout návod přibalený u konkrétní stavebnice, kde naleznete rozklíčování řešení stavby kol, kde jsou rozdíly největší. Aktuálně jsou nové verze dostupné u stavebnic C734, C735 a Spojů. Postupně budou samozřejmě přidány i B731 a LC735, prozatím jsou tyto verze stavebnic na konkrétní vyžádání v poznámce objednávky.

Nějak nevím, kde přesně začít. Tak to vezmu odprostřed. Čtyři leptaná kola s ráfky – dvě mají díry pro navlečení (na zadní nápravu), dvě díry nemají – ty patří na přední nápravu.

Co nejvíc dílů je nacpáno do oken, tyto díly jsou s okolím vždy spojeny jen dvěma tenkými spojkami, tedy minimem pro udržení dílu a navíc se to dá dobře začistit. Uprostřed levého boku jsou dvě bedny, ta přední menší je jen pro devítistovky (je označená z vnitřní strany) a pro sedmistovku přijde zatmelit. Že kovářova kobyla chodí bosa uvidíte později 🙂

V oknech díly náprav (popsané dostatečně v návodu), zrcátka, zvonky nad dveře. Pod zadním podběhem pak různé doplňky.

Jedna strešní větračka se usadila i v otvoru ve střeše z důvodu úspory místa.

Nové provedení čelních masek na základě tipu od kolegy Rosťopiše. Nyní jinak provedená mřížka.

Přední zámek rámu je záměrně o dost delší a to z důvodu, že kdo bude tvarovat čelo, zastřihne si díl podle potřeby. V původních verzích byl zámek kratší a nemusel tak dosáhnout až do čela.

Stavebnice je v základu stále v „turbo“ provedení, tedy autobusů vyrobených od roku 1986. O tom svědčí i boční okno u řidiče nižší než ostatní okna.

Lehce upraveny byly ohýbací drážky na základě tipu kolegů.

A zde už je onen trik, jak udělat z autobusu atmosférák. Řešení realizované už v zimě, jen stále nějak nebyl čas sepsat, nafotit a spravit veřejnost. Horní část okna je zeslabená zevnitř do půlky síly plechu, takže stačí jen vyříznout nebo obrousit a hned se z okna stane stejně vysoké okno jako ostatní boční okna, tedy jeden z poznávacích znamení atmosféráku. Komu by se ulomila příčka, nad oknem je v plechu náhradní.

To samé řešení je použito u čelních dveří – opět zeslabeno do půlky plechu.

Nárazníky jsou stále stejné, ale jsou nyní dvouvrstvé. Zde přední a zadní vnější vrstva. Díra výfuku je jen z půlky síly plechu jako vždy, takže pro atmosférák se otočí dírou dovnitř a výsledkem je plný nárazník.

Pohled na stěrače – ty jsou nyní v části zeslabeny. Buďto pro lepší osazení na hranu skla, nebo pro kratší tyč stěrače a tím nižší usazení na okno, nebo prostě využijte tuhle funkci dle libosti. To vlevo je volant – původně jeden z krytů matic se středem předního kola, ale postupem času se z toho samozvaně stal volant. Pod tím je dodatečný kšiltík na přední čelo střechy pro znázornění zaoblení čela. Díl je menší než dříve, ale funkci má pořád stejnou. Nyní součástí každé stavebnice.

Spodní vrstva zadního nárazníku, nárazník se tedy pájí ze dvou shodných dílů na sebe. Označeno „Z“ jako zadní.

A to samé pro přední nárazník. Označeno „P“ jako přední. Díl je trochu kratší než zadní díl, takže záměna není žádoucí.

Novinka pro tyto verze – přední mlhovky. Je to záměnný díl právě za díl označený „P“, takže se prostě vyhodí původní díl spodní vrstvy předního nárazníku a nahradí se tímto. Středové „lízátko“ lze ukroutit nebo odříznout aby zbyly jen samotné mlhovky.

Nápravy jsou nyní lehce jinak rozměrově na šířku kvůli novým kolům, přesto jsou stále zaměnitelné s těmi staršími.

Drobné díly jsou kvůli úspoře místa tentokrát opravdu kde se dá.

Přesto není dílů moc a pořád byla snaha je k sobě nějak seskupovat – viz zadní podběhy, kde jsou všechny díly na společném rámečku. Jsou zmenšeny boční zámky rámu, takže už je není třeba zastřhovat a nevykukují ven z bočnice.

Kolem čelního zámku rámu jsou výplně, které nikam nepatří a je možno je vyhodit – aby někdo nezkoumal, kam ten díl patří 🙂 Obecně jsou u hlavních dílů nyní zesíleny zámky, takže stavebnice drží trošku lépe při sobě, aniž by to mělo vliv na snadnost oddělování.

Koukneme se tedy na stavbu. Opět to nebude nic složitého, vybavení stejné jako minule u ŠL11. Připravím si bočnice, ale tentokrát hned neohýbám. Nejprve je v rovném stavu potřeba provést úpravy na atmosférák.

Střecha má nově jeden zámeček v přední části na každé straně navíc. To pomůže lépe přichytit díly k sobě.

Přední a zadní čelo. Já potřebuji tentokrát kulaté světlomety, ty oválné se do atmosféráků běžně nedávaly – spíše až později při nějakých opravách a úpravách.

Zde složení nárazníků. Přední s „P-dílem“ nebo s mlhovkami a poté samotný vnější díl. Zadní nárazník s „Z-dílem“ a poté díl s výfukem, buďto výfukem ven nebo skrýt dovnitř.

Jak odděluji díly, schovávám si zbytky do nějaké krabičky. Minule jsem na to poukazoval u Liazky od DH-loko a sám toho mám taky ve stavebnici spoustu volného, tak musím všem měřit stejným metrem a uznat, že to takhle pohromadě vypadá strašidelně.

Pár úpravu na atmosférák je potřeba ostrý nástroj, třeba čerstvě ulomený nožík.

Pár tahů vytvoří zevnitř drážky skrz.

Už lezou ven i z vnější strany.

A pár tahů horizontálně a trocha kroucení dílo dokoná. Pak už stačí opatrně malým pilníčkem zabrousit a je to. Operace na 5 minut.

U čelního okna to samé. Už je opižláno. Nezlomil jsem si ani příčku, což jsem ani nečekal. Ale náhradí tam pro případ nouze je.

Zase si kleštičkami v půlce naohýbám jako u ŠL11, radší víc.

A postupným scvakáváním kleštičkami zase trošku narovnám zpět. Nezapomenou trochu ohnout přední zkosené části. Ohýbají se trochu jako leptaná Zamračená – ne úplně kolmo podle drážky, ale horní část musí být trochu víc ohnutá dovnitř. Je třeba si uvědomit, že čelní díl je obdélník, ale ohnuté zkosené části boku se pořád odspodu trochu rozšiřují – toto je třeba už při ohybu korigovat pro dobrý výsledek.

Střechu pájím k bokům jen v několika bodech.

Vždy kolem zámků, případně ještě přichytím dodatečně na jednom nebo dvou místech podle toho, jestli bočnice dobře drží u střechy v celé délce a nevyhýbá se. Občas pájím zvenku, občas zevnitř.

Tento spoj je třeba zevnitř.

Bočnice nejsou pod pravým úhlem, jsou trošku vyhnuté ven aby se za zlomem zase blížily pomalu k sobě. Toto je hruba ideální tvar výsledného tvaru.

Připravím si předem čelní díl vpájením světel.

Jen trošku zevnitř přichytit, zbytek se vyřešní záhy.

Oba čelní díly určitě pájím zevnitř, je vhodné je pořádně propájet aby snesly trochu tlak, až se bude dovnitř vsazovat rám.

Takto vypadá základní kostra spájená.

A takto zezadu. Zevnitř je vždy vidět cín, ale zvenku skoro nic nevyteklo.

Teď je dobrý čas vyzkoušet, jak pasuje rám. Přední zámek je samozřejmě hodně skrz.

Je vhodné si v tuhle chvíli poznačit, kolik je třeba ze zámku zkrátit.

Zde už zkráceno. Že to není rovně nevadí, je lepší to vzít spíš trochu víc, ať se to pak dobře nasazuje i do hotového modelu.

Po ozkoušení zapadnutí rámu můžu už připájet i nárazníky. Přední i zadní pájím. Spoj vteřinovým lepidlem by byl křehký a mohl by prasknout při nasazování rámu do hotového modelu.

Tady je vidět, jak je pěkně propájené zadní čelo pěkně po celé délce spoje.

A přední čelo. Nárazníky pájím takto na boku, cín vyplní drobné otvory a navíc spojí nárazníky na obou stranách s bočnicemi a tím nosí nárazníky spíš bočnice, takže nasazování rámu a vznikající pnutí nezpůsobí žádnou škodu.

A na druhé straně.

A případně pro jistotu můžu ještě trošku pocínovat uprostřed – ale opatrně, aby se nezacínovaly otvory pro rám.

Zadní nárazník. Propájeno na bocích k bočnicím, a jednou uprostřed. Takto je pevnost všech spojů naprosto výborná.

Tady je taky vidět spoj nárazníku na boku, který se přebrousí.

Nemělo by nikde ven vytékat moc cínu. Při pájení zvenku by hrozilo snadné zanesení drážek cínem. Nárazník je tedy bez díry na výfuk.

Nové stavebnice umožňují otevření zadního deklu – dekly jsou otevíratelné dozadu, dopředu, nebo při instalaci nějakých stojek i horizontálně nad střechu. Použiju první vrstvu deklu a zapájím jí takto do střechy. Určitě to chce zase pájet. Šlo by to i lepit, ale takový spoj bude citlivý na manipulaci. Uznávám, že postupem času člověk k tomu pájení dozraje a zjistí, že pro důležité spoje je to neocenitelné v porovnání s lepením. I když se samozřejmě dá slepit cokoliv.

Tím mám pájení hotové. Zbytek můžu už lepit.

Ostatní díly už nemají žádnou nosnou funkci, jsou to jen okrasy, takže tam už lepení vadit nebude.

Takto vypadá moje střecha před broušením.

Důležité je vyhnout se všem drážkám, jinak se samozřejmě cín dá v pohodě zbrousit.

A po zbroušení to hned vypadá mnohem čistěji. Brousím buďto šmirglem, nebo malým pilníčkem, nebo brusnými kotouči na vrtačce. Jak co komu vyhovuje, i já občas technologie střídám podle nálady nebo možností – občas nemůžu kvůli hluku použít vrtačku, pak používám pilníček.

Začištěné boky na čele i v okolí nárazníku.

Vlastně jsem zapomněl ještě na jedno pájení. Sice je dobrá možnost nalepit zrcátka jako poslední lepidlem, ale když se připájí, tak to zase bude držet jako čert.

Takže si zrcátka naohýbám. To levé má jen vyhnuté pacičky, to bude na levém boku. Pravé zrcátko je kolmo k nožičkám, ty jsou ještě na koncích zase ohnuté na cca 45 stupňů, ty přijdou před přední dveře. Při oddělování zrcátek je vhodné nechat prostě kousek zeslabené části, za které se zrcátka budou pájet ke kastli.

A už připájeno. Už minule jsem říkal, že u prvních modelů jsem si na to netroufl, protože mi to přišlo jako extrémně jemné pájení, na které prostě nemám. Ale teď na to nedám dopustit. Ta pevnost stojí za to.

Tady je vidět, že troška cínu k tomu je potřeba, a občas se cín dostane třeba do drážky dveří, ale to je úděl za pájení. Pořád to za to stojí.

Na druhé straně je zrcátko přichyceno jen za čelní sloupek, tam je to ještě jemnější práce.

Takto vypadají obě. Tohle je jediná věc, která by se dala u atmosféráku kritizovat – zrcátka mají být spíš ve stylu Š11, tedy menší a jen s jedním přichycením.

Jen tak z dobré nálady jsem ještě připájel čelní ohnuté sloupky přesně ke střeše a přebrousil.

Takže teď už je pájení hotové i pro ty zkušenější.

Začištění modelu ukáže co a jak.

Rosťopiš třeba pájí celý spoj střechy a bočnic, což určitě nezavrhuji, člověk si ušetří tmelení.

Tvarování nejen zadní části ukázal už několikrát kolega Rosťopiš, jeho starší články určitě doporučuju prohlédnout pro inspiraci pro plné tvarové využití možností stavebnice.

Co je teď také vylepšené je zmenšení spáry mezi rámem okna a dílem pod trojúhelníčekm. Dřív se to musel celkem dost zatmelit, teď je ta škvíra mnohem menší.

Nad dveře chybí u městské verze ještě zvonky.

Jdu se vrhnout na dolepení zbytku. Větráčky jsou teď trošku plastičtější. První dvě vrstvy jsou s průduchem.

Třetí vrstva je plná. Díky tomu vznikne lehká škvírka jako skutečný nádech.

Vyříznutý jeden díl ze zadního podběhu. Zleva odspodu jsou to dvoje zadní světla, zadní SPZ lichoběžníková s osvětlením, přední SPZ obdélníková, osvětlení zadní SPZ pro použití obdélníkové SPZ, čtvercová SPZ s osvětlením a blinkry na bok (normálně se používají dva, takže další jsou do zásoby).

Ty malé dílky jsou gumy na přední nárazníky. Nyní jsou gumy tři, jedna náhradní.

Gumy a SPZ na předním nárazníku nalepené.

Blinkry za přední dveře nalepené. Chce to se podívat na skutečné fotky, některé vozy mají blinkry hned pod zlomem, některé je mají ještě níž.

Zadní světla a SPZ. Na střeše je vidět druhá vrstva zadního deklu. Normálně dělám dekly ze tří vrstev, ale ty otevřené dělám jen ze dvou, ty tři se mi zdají na otevřeném deklu moc masivní.

Tím jsou osazené všechny dolepovací doplňky kromě zvonků, není toho opravdu moc.

Takže se můžeme mrknout na kola. Zleva je to zahnutá přední náprava, její horní kus zvlášť, a pak směrem dolu je to zadní náprava a přední rovná. Nedá se to splést.

Když chci použít přední rovnou, je to velmi snadné. Oddělím jen přední a zadní takto dohromady a neodděluji můstky mezi nimi.

Jen vždycky díly ohnu a slepím k sobě. Jsou teď dělané nápravy tak, že můstek je přesně uprostřed a tak to k sobě po prostém ohnutí jednoduše pasuje.

Nějaká kola na ukázku. Shora zleva: duté kolo na zadní nápravu, střed přijde pryč, to je víčko malé zadní nápravy Rába. Pak další je zase duté kolo a malé kolečko zadní Ráby. Pak je jedno půlkolo na zadní nápravu, jeho umístění je popsané v návodu. Vedle toho druhé to samé, jen ještě neoddělené stěrače a volant. A v dolní řadě jsou pak reliéfy ráfků, jak už jsem říkal tak ty s dírou jsou dozadu, bez díry dopředu.

A teď ta hlavní novinka. Část kol je, jak už jsem říkal, řezaná laserem do kartonu. Zase je optimální složení kol uvedeno v návodu. Kolo je s okolím spojené jen takovým malým ťuflíkem v levé horní části kola, takže skalpelem stačí odříznout.

V kartonu jsou dva druhy kol. Plné vnitřní (8 ks), nebo duté vnější (4 ks).

Tady už je naznačeno složení předního kola. Je to velmi jednoduché. Tři vrstvy řezané a jedna leptaná. Tím není třeba nic tmelit ani nic složitě skládat, prostě se jen tyto díly navlečou na leptanou nápravu a zalepí. Kartonová kola k sobě lepím Herkulesem, k leptu pak vteřiňákem.

A zadní kolo. Vnitřní kolo z dvojmontáže je zobrazené nahoře, jsou to jen tři kartonová. Pak přijde mezikus naznačující mezeru mezi koly, a pak už přijde vnější kolo. To je trochu složitější, ale pořád je to jasné. Půlkolo, pak ráfek a pak dvě dutá kartonová. Ta nejsou 100% tvarově kulatá (jsou tam občas takové zoubky), ale vidět to není. Také z toho důvodu tvoří poslední vnější vrstvu přesné leptané kolo, které udělá pěkně opravdový kulatý tvar.

Takto tedy vypadá přední kolo složené. Je to určitě mnohem snadnější a vzhledově to vypadá dobře.

Ještě zbývá osadit vnější ozdoby, to až za chvíli.

A zde je druhý zadní vyříznutý podběh a nějaké ostatní díly z oken nebo z ostatních částí stavebnice. V podběhu jsou zase zlevo odspodu: matice zadního kola, 2 víčka velké Ráby, to malé je přední náboj, pak dva kryty matic předního kola, zase matice zadního kola a zase náboj předního kola. Na dílu uprostřed pak podložky velké Ráby a podložka malé Ráby nebo Detvy. Na dílu vpravo pak podložky malé Ráby nebo Detvy a to bez děr jsou víčka nápravy Detva (nejnovější typ). To poházené zvlášť je zleva náhradní víčko velké Ráby, dvě víčka malé Ráby (dírka jen do půlky plechu), jedna malá podložka a třetí náhradní malá Rába. Vše je popsáno opět v návodu a záleží, kterou nápravu chce člověk složit. Vyobrazit jdou prostě všechny tři běžně používané nápravy.

složené vnitřní kolo a část vnějšího, a už hotová náprava tzv. „velká Rába“ používaná u prvních autobusů. Tato náprava je stejná jako u Š11.

Pohled trošku víc zboku.

Složená obě kola. V předním kole je už kryt matic i středový náboj. Zadní náprava tedy s velkou Rábou, jak je typické pro atmosféráky.

Je možné, že existují fotky, kde má atmosférák třeba nejnovější Detvu, ale to je tím, že se postupem času nápravy prohazovaly. Kolega Rosťopiš dokonce hlásil, že viděl nějakou fotku ruské devítistovky se starou Rábou – velká Rába používaná jen v 80. letech, devítistovky vyráběné v druhé polovině 90. let, takže z výroby to mít nikdy nemohly a přesto je to možné spatřit.

Kola jsou složená mnohem rychleji než předchozí verze, a vypadá to líp, to si nebudeme nic nalhávat. To je jedna z věcí, které prostě posunují relativně stejnou stavebnici stále kupředu.

Takto vypadají 4 zvonky nad dveře pro městskou verzi (jeden je navíc).

 A zde už zkušebně sesazena kastle s pojezdem s osazenými koly. Zvonky už jsou také osazeny.

Zadní kolo v akci. Protože výsledná síla kol je trošku jiná než u čistě leptaných verzí, nelze použít kartonová kola jednoduše bez úprav na starší stavebnice – mohly by být širší nebo užší, je tam rozdíl asi 0.2 mm na každé straně, což už v podběhu může vypadat trochu odlišně.

Takto to vypadá složené zespodu. Nápravy narozdíl od Š11 nalepené zespodu.

Takto je dosažen dobrý efekt toho, že zadní kolo je jen lehce zapuštěné v podběhu, zato přední kolo je poměrně utopené.

Tím je tedy po stránce dílů vše hotovo a je možno se pustit do povrchové úpravy skříně.

Dílů není moc a když už, tak jsou to jen detaily. Pro základní pájecí operaci skříně, když tak z hlavy počítám, je to 10 dílů. Dalších 22 jich je menších pro nalepení nebo případné dopájení. To stále není moc když vezmu vpotaz, že jen 12 dílů jsou střešní větráky.

Takže hurá na interiér, to je akce na pár minut. Součástí jsou u Bčka i nové kabiny pro řidiče se zasklením.

Začná klasicky. Dvě vrstvy sedaček, ty větší sedačky nahoru. Ty tři jednosedačky se zářezy se odstraňují, pokud jde o autobus provozovaný nebo vyrobený cca od roku 2000, přesně je rozdíl popsán v návodu a záleží na konkrétní předloze. Takže pro atmosférák z 80tých let chci tyto jednosedačky zanechat.

Naopak pro atmosférák musí pryč tato zadní dvojsedačka, po které tam zbyl jen zbytek kartonu. To je teď prostor pro kočárky.

Pustil jsem se do kabiny, využil jsem nějaké zbytky a zmetky, takže mám dveře řidiče trochu širší než normálně. Na samotnou zvýšenou podlahu lepím jednu vrstvu podložky sedačky.

A na to samotný sedák a k tomu do zámku nalepit opěrku.

Takto vypadá sedačka hotová. běžně se používají vysoké sedačky, ale pro starou verzi jsem použil nízkou opěrku (ve stavebnici je jedna navíc).

Takto pak vypadá moje kabina sestavená u s přístrojovkou.

Zespoud potřu na třech místech herkulesem.

A přilepím zámky. Prostřední se lepí natupo, je celkem jedno kam.

Pak potřu příčky i zespodu.

A vlepím do rámu. Díky nasáknutí herkulesem zapadnou zámky dobře do leptaného dílu a zároveň se přilepí.

A ještě dolepím onen leptaný volant.

Stříknul jsem model základovkou a první vrstvou krémové. Vylezou dobře nějaké drobné spáry, které nepodchytilo pájení. Hlavně na spoji střechy a bočnic. Pokud se ni něco nezdá, vezmu barvu a štětečkem vyplním spáry. Přebytečnou barvu hned setřu. Používám tedy barvu jako jemný tmel.

To samé protmelím i na čele před dveřmi.

A tady jsem zapomněl, jak už jsem se na začátku prásknul – nezatmelil jsem přední devítistovkovou bednu. Tak se to pokusím dohnat barvou. Nebude to 100%, ale pod obtiskem se to ztratí.

Po dalším přestřiku je to lepší.

A střecha po přestřiku – spáry docela zmizely.

Tím jsem tedy s barvou spokojený. První městské sedmistovky bývaly krémové stejně jako ŠM11, na to tedy pozor. Další béčka už byla bílá. Céčka a LCčka byla bílá snad už od začátku.

A už obtisknuto sadou obtisků. Z obtisku jsou i nárazníky – na ty to chce nutně Hypersol a případně tomu hned nožíkem pomoct do optimálního tvaru. Zde mi zbyla za nárazníkem trošku krémová ploška, tu dotřu štětečkem červenou barvou z lahvičky.

Jen takhle, a je to.

Obtisknutý bok. Zvonky jsou natřené červeně obyčejnou barvou.

Obtisknuté čelo. Pod světly bývá běžně tenký pruh v barvě skříně, když se povede zachovat, je to známka poctivé práce s obtisky.

Gumy dveří jsou řešeny také obtiskem, který je součástí aršíku.

Celý bok hotový.

Zadní část. Obtisky jsou první zkušební, do sériové verze se dostane pár drobných úprav jako je lišta nad motorem, která je víc stříbrná než černá.

Nouzově jsem jí tedy dotřel štětečkem trošku metalickou barvou.

Obtisky je třeba nanášet pomalu a pečlivě a případné přesahy pomocí Hypersolu zahýbat za rohy, ale výsledek stojí za to. Toto člověk tak dobře nikdy nenastříká a investice pár korun do obtisků se tedy určitě podle mě vyplatí.

SPZ, světla – vše je z obtisku. To zajistí přesný tvar a vypadá to mnohem lépe, než když se to člověk snaží natírat ručně.

Zde je vidět, jak se obtisk trošku zahýbá dovnitř, aby hned na hraně nekončil. Zahnutí se docílí taky nejlépe Hypersolem.

Takto vypadá nouzově zatmelená bedna po nanesení obtisků, nakonec není skoro vidět.

Z předního nárazníku se přebytečný obtisk také zahne dovnitř.

U tohoto kusu obtisku je moc velké číslo vozu na čelo, příště už bude vylepšeno.

Zadní část vozu s lištami a malými žaluziemi za okny. Černě jso dotřené hrany nárazníku, zde je černá guma.

Hotový předek, oproti původním verzím obtisků s lištou a panty. Černá guma jsou i dolepované díly na přední nárazník. Také jsou černě natřená zrcátka.

Nyní je třeba vyřešit osazení přední SPZ. Pro tu je třeba vytvořit ideálně bílý podklad. Bílá moc nekryje, tak dělám první vrstvu metalickou stříbrnou. Ta samotná jako podklad stačí pro slušný výsledek.

Oranžově jsou natřené štětečkem blinkry na bocích.

A stříbrně příčky oken.

Staré logo pražského dopravního podniku.

A porovnání krémové a čistě bílé. Fotky to dost zkreslujou a trošku se snaží ztvárnit krémovou jako by to byla bílá. Proto zde dávám na ukázku, že model opravdu není bílý.

Tím je tedy kompletně obtištěno, můžu se pustit na vrstvu lesklého laku jako ochranu obtisků.

A potom polomatný nebo matný lak.

Tím je kastle připravená na zasklení.

Hotový pojezd. Ráfky u starších autobusů ne metalickou barvou, ale jen nějakou šedou. Pneumatiky jsem natřel barvou Asfalt, ve výsledku to vypadá celkem pěkně vyšisovaně.

Sedačky – tedy spíše opěrky – jsem tentokrát natřel pěkně černě a tím je interiér připraven pro vsazení. Víc dovnitř opravdu vidět není.

Zasklení je snadné. Za jakékoliv fólie si nařežu nebo nastříhám proužky. Toto je vrchní víčko od cottage sýru – doporučuje 6 z 5 výživových poradců. Nedoporučuji obaly od různých vajíčkových salátů. Ani ne tak, že by byl povrch plastu mastný, ale přiznejme si, že žraním majonézy v kelímku a sezením u modelů si člověk v životě štěstí nezajistí, tak proč alespoň nezměnit jídelníček 🙂

Zde už nakrájeno. Nahoře a dole zbytky, uprostřed už hotové boční zasklení.

Na přední části je hrana sešikmená, sešikmení respektuje sešikmení čelního skla. Zhruba v úrovni zlomu před dveřmi přejedu skalpelem a trošku ohnu.

A naše stará známá barva na sklo se už připravuje na akci. Více si můžete přečíst v nedávném článku.

Není to moc vidět, ale boční zasklení je na místě uložené do pár kapek barvy.

Tady barva trochu zavzlínala do prostoru okna, ale to nevadí, to zmizí.

Čelní a zadní okno dělám jednoduše. Uříznu zaručeně větší kus, než je okno, a postupně k oknu přikládám a podle toho ostřihuji.

Za chvíli je ustřiženo na rozměr a já můžu zase barvou zalepit přesně do otvoru. Žádné podlepování, tady by to nevypadalo dobře. Prostě přesně na hrany plechu.

A pak už zbývá sesadit hotovu kastli a hotový pojezd. Zapadnu jeden zámek, pak boční zámky, a poslednímu pomůžu trochu zapadnout nožíkem, kterým vlastně vyboulím zadní část a jak zámek zapadne, je pevné spojení hotovo. Zde je důležité, aby byly díly už na začátku kvalitně spájené, aby spoje nepraskly. Rozdělání se pak deje přesně opačně. Nejprve přední nebo zadní zámek pomocí nože ven, pak boční zámky roztažením bočnic rukou ven, a naposled vysounout z posledního čelního zámku.

Posledním dílem jsou slavnostně stěrače. Ještě na rámečku je natřu černě.

Jako kapátko na sidolux jsem použil vysloužilou nádobku od pájecí kapaliny.

Stěrače umístím na sklo, zakápnu kapkou sidoluxu, která krásně zavzlíná, a skalpelem opatrně přesně umístím na své místo.

A tím je autobus připraven na obdiv publika.

Ještě během večera zaschnou stopy po zasklívání (zde malý čelní trojúhelníček).

A zde více znatelné zadní zasklívání. Ale to se vše vytratí, není se třeba bát, jen to chce dát tomu čas do druhého dne.

A autobus, historicky první atmosférák MojeTT, může mazat do vitríny mezi ostatní kolegy.

Na závěr pár slušnějších fotek.

Jak že se to dělá s tím nenápadným ukázáním budoucí práce? Jen někam do pozadí strčit ale nezmiňovat se o tom? Takže tady na té fotce není nic k vidění.

Dneska mám ze stavby radost, myslím že se podařila.

Tím tedy završuji vývoj stavebnic sedmistovek.

Konečně můžu říct, že jsou stavebnice takové, jaké jsem je chtěl.

Takže aniž bych to chtěl zakřiknout, doufám, že tohle už je poslední verze stavebnice. Tím byste snad už i mohli mít od článků o autobusech trošku pokoj 🙂

Kdo by chtěl autobus vidět naživo (a další jiné hotové modely), doražte v červnu do Peček na výstavu.

Budete si moct i prohlédnout a porovnat modely zakulacené (od Rosťopiše) a hranaté ode mě, ať můžete sami posoudit, jestli fotky zkreslují nebo ne.

Zadní autobus je v bílé, přední v krémové. Osvětlení smazalo barevný rozdíl, přesto jde trošku rozdíl stále vidět.

A se svou starší kolegyní, se kterou se potkávaly oba autobusy v pravidelném provozu poměrně dlouho.Krémová je na obou modelech, přesto se zdá sedmistovka světlejší, ale není tomu tak.

Takže dnes vše, snad tento podrobnější popis pomůže těm, kteří se na stavbu teprve chystají.

Stavebnice autobusů můžete zakoupit na e-shopu MojeTT.cz >>>