771.110 – Čmelák z leptu DK

Lept Čmeláka mi ležel doma přes rok. Pořád jsem z něj měl trochu respekt, ale nástup chladného počasí udělal svoje a během tří víkendů je najednou Čmelda na světě. Že na stavbě modelu není nic náročného se vám pokusím přiblížit v následujícím článku.

Na začátek by se slušela menší porce „chytré omáčky“, kterou si tahle lokomotiva právem zaslouží. Ty pravé pohádky včelích medvídků se začaly psát v roce 1963, kdy ČKD postavilo tři šestinápravové dieselelektrické lokomotivy s elektrickým přenosem výkonu. Jejich vývoj si vyžádal Sovětský zákazník, který předtím kupoval malé i velké „Hektory“ jako ředu ČME 1 a 2. Třetí vyrobená lokomotiva zůstala v Československu a dostala označení T669.001. Proč je ale tahle mašinka skutečnou legendou mezi lokomotivami? Stroj ČME 3 proslul spolehlivostí a nenáročností, takže se v různě vylepšených verzích vyráběl až do začátku devadesátých let. Celkově se Čmeláků vyrobilo kolem osmi tisíc, takže se jedná o nejvyráběnější lokomotivu na světě. Vývoj si vyžádal i nový motor, takže se tyto stroje staly prvními uživateli motoru K 6 S 310 DR, který tepe i v Zamračených, a který ohlašuje příjezd očekávaného vlaku s několikaminutovým předstihem… Který železniční fanda by ten zvuk neznal. Vzhledem k čím dál vyšším počtům vyvážených lokomotiv byla výroba strojů určených ČSD předána z ČKD na Slovensko, kde se v Dubnici nad Váhom vyráběly v mírně upravené podobě v rozmezí let 1967-1972.

Už v roce 1968 se zde zrodil prototyp, který se od předchozích strojů lišil uložením skříně na podvozcích. Klasické závěsky byly doplněny vahadly, zároveň bylo provedeno provahadlování jednotlivých náprav v podvozku. Tím se zlepšilo rozložení váhy  na koleje  a lépe se využila adheze při rozjezdu. Od roku 1969 se lokomotivy v SMZ vyráběly pouze v tomto vylepšeném provedení. Této verze se k ČSD dostalo 194 lokomotiv+dalších 12 na široký rozchod. Zatímco v Jižních Čechách a na Ostravsku se píše poslední kapitola pravidelného prvozu strojů řady 771, dál na východ ještě Čmeláci zdaleka neřekli poslední slovo a jejich velké rušení se ani neplánuje. Tolik ubíjející moudra na začátek a teď už hurá na stavbu modelu.

První otázka, kterou bylo třeba vyřešit zněla: z jakého polotovaru při stavbě vyjít? No Čmelák se vyrábí vcelku v obstojné kvalitě (poměrem k ceně) v odlitku, kde je nabízena jak řada 770 se závěskami, tak 771 s vahadly. Já ale od začátku chtěl stroj pro V-VI epochu, takže 770 nepřipadá v úvahu. Vzhledem k tomu, že master odlitku pochází už z devadesátých let, a je to na něm trochu vidět, jsem se rozhodl jít do leptu. Ten nabízí KuBer, avšak jen ve verzi pro řadu 770 a navíc ne zrovna tvarově věrné. Rozhodl jsem se tedy trochu připlatit a jít do leptu od DK-modelu. Ten je co se proporcí týče naprosto špičkový a investice do něj se rozhodně vyplatí. Zase se ale jedná o lokomotivu se závěskami, takže to bude chtít trochu úprav v podvozkových partiích. Mezitím už tak nějak padla volba na skutečnou 771.110-4, která se jako jedna z posledních držela v Českých Budějovicích (jakpak by ne, když by tam chtěl žít každý…). Takže jsem nashromáždil materiál a nezbývalo než se pustit do stavby. V tuhle chvíli nastává roční pauza, kterou nebudu popisovat už z důvodu nebetyčné nudnosti a omezenému prostoru pro článek.

Takže otočíme dvanáctkrát kalendář, vyhodíme ho, pořídíme nový a je tu další pokračování našeho hmyzího dobrodružství vonícího spálenou naftou. Jak již bylo zmíněno, většina součástí pochází ze stavebnice DK. Firmě patří dík za perfektní přesné zpracování a promyšlenou stavbu. Součástí stavebnice je jeden 0,3 mosazný plech, jeden 0,2 měkčí mosazný plech, malý niklovaný leptík se stěrači a tabulkami pro verzi před i po roce 1988. Dále aršík obtisků (ve verzi ČD, žádná loga pro ČSD jsem nenašel), návod s mapou dílů a barevnou fotku předlohy.

Co stavebnice neobsahovala (to ale není chybou stavebnice, kompletní skříň lokomotivy z ní postavíte) byly řadové tabulky s číslem „mé vyvolené“, vahadla pro pojezd a loga ČD Cargo, které jsem si vytisknul na bílý obtiskový papír. Pak jsem postrádal ještě pár drobností, na které si vzpomenu během stavby.

Lept je kvalitní, nikde žádné hrubé plochy, oxidace. Stavebnice odpovídá řadě 770 zhruba v továrním provedení, v pozdějším provozu byly na jednotlivých lokomotivách prováděny drobné úpravy, které si před stavbou zjistěte na fotkách, jestli se rozhodnete pro konkrétní stroj.

Pojezd jsem zvolil od pana Vilingera. Použít by se dal i mosazný rám a podvozky z Tilligovy Nohabky, tohle je ale cesta nejmenšího odpou. Pojezd není až tak hlučný, jezdí plynule, tak co… Co je na něm zvláštní jsou podvozky, které ač byly objednávány přesně na Čmeláka, mají o milimetr menší rozvor, což není to pravé ořechové. Nevím proč, v lokomotivě je místa dost, teď už s tím ale nic neudělám. Za povšimnutí stojí také komické setrvačníky, které jsou v této velikosti zbytečné a na jízdu nemají skoro žádný vliv. Hnané jsou vždy krajní nápravy v každém podvozku. Mosazný rám by mohl být klidně masivnější, je ho v modelu potřeba vypodložit jak výškově, tak na šířku.

Tabulky s číslem jsem si nechal udělat u pana Banka. Za tu cenu je to bezkonkurenční, a když už stavím model konkrétní lokomotivy, tu desetikorunu navíc už nemá smysl řešit.

Taky jsem si napřed vyrobil čtyři vahadla. Jsou zatím všechna stejná, na modelu jim ale ještě přijde dodělat jedna součástka. Jako stavební materiál posloužila plastová tabulka, profil Evergreen, drátek a dvě různě silné bužírky. Všechno slepeno vteřiňákem. Vahadlo je doplněno vrchním nosičem, dvěmi závěskami a úplně na koncích jsou ještě přítlačné válce.

Fotek ze stavby je zoufale málo, jak jsem se do toho bál pustit, nakonec na tom nic nebylo a model byl hotový coby dup. Díly z plechu jsem vystříhal obyčejnými nůžkami, ohýbal je v ruce a kleštěmi, nic náročného. Stavebnice je přesná a všechno do sebe dobře zapadá. První šel sestavit rám (na kterém jsm ustřihl vyleptané závěsky) a na něj jsem připájel čelníky a stupačky. Na čelnících jsem vyztužil pluhy, docela snadno se ohýbaly.

Tady je podložení odstřižkem z leptu dobře vidět. K pájení používám neutrální pájecí kapalinu, klasický cín a 12 V páječku Proxxon. Vše k maximální spokojenosti. Pájení není žádná věda, nemá cenu se toho bát. Když se něco nepovede, jde to zase odpájet a to bez viditelných následků.

Většinou jdou k sobě díly poskládat do nějakého většího soudržného celku, a ten se pak jedním vrzem spájí. Nehrozí tak vznik nějakých zásadních nepřesností. Jediné co se pájí hůř jsou boky kabinky. Ty nemají žádné zapadávací body, a tak je potřeba všechno nějak přesně zafixovat (já používám obyčejné gumičky, teplo od pájky ani kysleina jim moc nevadí) a opatrně spájet. Opatrně proto, aby cín zvenčí nezalil drážky kolem dveří a zevnitř ho nebylo zbytečně moc, což by vadilo při zasklívání.

Střechy šly vytvarovat a připájet velice snadno. Všechny jsou součástí tenčího plechu (který je podle mě také o něco měkčí než ten druhý 0,3 plech). Další z mých úprav bylo to, že jsem zevnitř propájel rohy čumáků a zvenčí je pak zabrousil do kulata. vzhledu to určitě pospěje. Přední střecha mi vyšla trochu delší, tak jsem jí malinko zastřihl nůžkami. Ještě doporučuju trochu zabrousit rohy žeber co podpírají střechu, mě se zdají moc ostré a také se pak lépe pokládá střecha.

Pohled na čumák… Díly, které se k sobě pájí plochou, se dají propájet skrz otvory v karosérii. Já si tyhle dílky přilepil vteřiňákem a pak připájel. Nehrozilo tak žádné posunutí a nepřesnosti.

No a velice rychlým skokem byla najednou celá mašina kompletní. Menší boční žaluzie a prolisy jsou jenom přilepené vteřiňákem. Zábradlí je vsazeno na sucho, stejně jako karoserie není k rámu připájená. Prostě jenom zkouška, ja to bude vypadat. Taky mi to nedalo a místo původních vyleptaných vyvazovacích háků jsem připájel nové ze špendlíku s velkou placatou hlavičkou. V popředí je krabička sirek, která vypovídá nejen o velikosti modelu, ale také o úrovni mojí deformace.

Do zábradlí jsem doplnil středovou šprušli, která byla v provozu na stroje dosazována, zřejmě kvůli zvětšujícímu se počtu hubených strojvedoucích, kteří na kluzkém ochozu vypadávali pod zábradlím z lokomotivy ven 🙂  Je z kytarové struny a šla dobře připájet.  Jak jsem psal, že stavba postupovala rychle, úplně jsem zapoměl model odmastit a omýt od kyseliny. Hned jsem ho opatřil základovým nástřikem ve spreji, ještě k tomu ne základovou barvou. Tyhle chyby jsem si uvědomil až později, naštěstí to vzhled modelu nepoznamenalo.

Masky podvozků jsem spájel a naohýbal, doplnil kryty ložisek a brzdová táhla. Brzdové válce jsou zase z bužírek a když už jsem byl v tom detailování, nastříhal jsem z nejtenčího Evergreenu pásky na čepy kyvných ramen. Ještě k umístění podvozků: každá lokomotiva je má orientované jinak, na jedné masce je vždy pro dvě ramena společné zavěšení. Stodesítka má tohle zavěšení vždy vepředu, takže jsem tak masky nalepil na pojezd. Je to další detail, který je dobré si pohlídat. Po lehkém přebroušení nedostatků (k mému údivu toho broušení moc nebylo, pájení je opravdu čistá práce) přišel nástřik a poté kompletace skříně a rámu. Zábradlí ja zatím stále vyndavací.

Barvy jsou použité lihové Agamy, bez nich už by to asi nešlo. Rám je v odstínu červená 04M a černá 07M. Karoserie byla trochu improvizace, protože bude zobrazena výrazná patina a navíc nebylo po ruce dost odpovídajících barev. Jako první přišel nastříkat bílý pás okolo celé lokomotivy. Potom maskování Tamiya páskou a nakonec zelená smixovaná z světlé a tmavé zelené 06M a 40M, do toho kápnout trochu R14M. Maskování jsem moc nehrotil, pásku jsem připlácnul jen tak zlehka, a snažil se stříkat barvu spíš kolmo a z trochu větší vzdálenosti. Výsledek mile překvapil a zelená nikde nepodfoukla, ač místy páska trochu odstávala. Celá karoserie přišla přestříkat ještě hodně řídkou žlutou02M pro zesvětlení zelené a utlumení svítivosti bílých pásků. Ještě jsem zapoměl zmínit, že před barevným nástřikem jsem dolepil vteřiňákem madla a kličky, které nevadily maskování.

Po barvení už zbylo doplnit jenom pár kliček  a všechny byly natřeny barvou Hliník. V přední části střechy kabiny už se vyjímají dvě houkačky, vyrobené z odvrtaných a nakrácených špendlíků. Mezi nimi je z drátku anténka, stejně jako na zadním představku. Na fotce je taky vidět můj zásah do střechy. Oproti stavebnici má 771.110 zřejmě výfuk s tlumičem, a tak je výfuk přemístěn do deklíku až před kabinu. Otvor pro výfuk v původním víku je zapájenýa zabroušený.

Ke slovu se dostaly i obtisky, které jsou ostré a čitelné. Jsou na poměrně tenké vrstvě laku, přesto byla práce s nimi pohodová a nic se netrhalo ani nemačkalo. Místo log ČD jsem dal svoje ČDC a umístil řadové tabulky. Ještě mě napadlo, že ve stavebnici chyběly tažné háky, tak jsem do otvorů dal ty co zbyly ze stavby Zamračené… Poslední, co čelníkům chybělo, byly nárazníky. Ty jsou použity velké obdélníkové. Zanedlouho je hledejte v sortimentu SDV modelu, výhodou je, že jsou včetně podkladnic, takže je stačilo přilepit místo leptaných. Navíc není dělící rovina od lisování vprostřed talíře. Žlutě jsem napatlal pluhy…

…a zahájil jsem nejočkávanější část celé stavby – patinu. Tak trochu už jsem známý svým extrémistickým přístupem k ní, takže jsem si za předlohu vybral jednu z nejšpinavějších mašin u ČD, abych se vyhnul pozdějším připomínkám, že je patina přepísklá 🙂 Podle mě navíc k takto mohutnému stroji výraznější patina prostě patří a trochu ho vypíchne mezi ostatními lokomotivami. Celou procedůru stříkání barev a obtiskování jsem prokládal vrstvami Sidoluxu. První várka špíny sestávala z ředěného mixu černé, sieny pálené a umbry pálené – všeo olejové barvy Umton.

Na střechu přišla hustší směs (kolem výfuku víc do černa) a tu jsem nechal dost zavadnout.

Pak jsem barvu setřel, ale jen místy až na podklad. Tím vznikly vyrezlé mapy a plochy, kde je špína do laku tak zažraná, že se obslužnému personálu nechce smývat. Střecha pak dostala pro sjednocení přestřik Rzí a Černou. )

Tmavou olejovku jsem napustil všechny žaluzie. Taky si vzpomínám, že jsem na naftovou nádrž dolepil vystouplá kolečka a na předek střechy obdélníček, který se mi taktéž zdál málo plastický. A když už jsem byl v tom hnidopišení, z měděného vlasového drátku jsem nalepil znovu všechny okapové lišty, aby byly víc vidět. To byla práce zdlouhavá a hlavně bez viditelného výsledku, já z toho ale mám radost 🙂

Další prostředek ke špinění byl patinátor. Agamácký Prach, Černá, Rez, Světlá rez a Hlína byly naneseny na všechny možné části modeu, hlavně jsem se ale držel fotek a veškerou špínu to chce nanášet s určitou logikou, aby pramínky rzi netekly vodorovně a podobně. V koutech kolem kabiny je usazeno celkem dost rezavého prachu…

… a dalším typickým působištěm rzi je také ochozový krablovaný plech. V tom se totiž drží voda a tak se stále tvoří čerstvá světlá rez. Díky patinátoru to není problém ztvárnit.

Hodně špinavý je taky vršek krytu dynama. Úplně nakonec jsem vzal celý model suchým štětcem bílou olejovkou. Krásně tak vyzněly i drobné detaily a špína přestala být tak morbidní a souvislá. Efekt se ale nesmí moc přehnat, aby nevypadal jako omrzliny…

Dolepeno bylo zábradlí (právě až v pozdním stádiu patiny, aby nepřekáželo stírání olejovek a dolaďování detailů). Celý model jsem přestříkal matným lakem. Konečně se mi povedlo sehnat skutečně matný lak, na radu kolegy VoVa jsem pořídil akrylový Vallejo. Ten se dobře stříkal, nesmrděl, byl hned suchý a zároveň vytvořil luxusní matný povrch. Nevýhodou je, že se začal na exponovanýh hranách, za které beru model do ruky loupat. Možná to ale je mojí zbrklostí a nastříkám ho ještě jednou za nějaký čas.

Světla jsou zasklená CleaFixem, kabina přišla zasklít fólií. Každá strana má vždy jeden kus fólie ohnutý do hranatého „U“ a přilepeno to je Sidoluxem. Na závěr jsem Sidoluxem přichytil i stěrače a tím byla stavba modelu dokončena. Těm bystřejším už jistě došlo, že se během montáže na něco zapomělo. Ano – lokomotivě chybí spřáhla. Ty dodělám hned jak mi přijde objednávka a vymyslím uchycení. Neměl by to být výrazný problém, i když kvůli tomu asi budu mudet trochu zasáhnout do pluhu.

Nárazníky jsem opatřil vazelínou v podobě černé olejovky a fleky jsem po zaschnutí přetřel ještě lesklým lakem. Ten přišel i na oblast kolem výfuku, ikdyž jen v malé míře pro znázornění čerstvé mastnoty.

Tím je dílo dokonáno a myslím, že už není nic co by stálo za zmínku. Snad jen, že pojezd je v lokomotivě usazený na plastovýh páscích a naftová nádrž je plná olova. To ale ještě operativně vecpu kam se dá, přecijenom se má jednat o těžkou posunovací lokomotivu. To už ale bude skutečně všechno.

Stavby modelu se není třeba obávat, ačkoliv se lept řadí k těm dražším, cena je bohatě vyvážena kvalitou a stavbu opravdu zvládne i pečlivý začátečník. Takže s chutí do toho, a půl je hotovo, ne že vám to bude doma ležet rok jako mě 🙂

Ještě poslední průjezd hotového kousku a můžu si odškrtnout další z nesplněných restů.  Firmu DK-model chválím, u stavby si člověk opravdu odpočine. Také jsem si vyzkoušel pár nových věcí a myslím, že to nedopadlo až tak zle. Slibuju, že příští mašinka už bude čistší.