Singrovka, tentokrát poctivě jako ČD 820

Jak už je u mě skoro zvykem, i tento model měl svůj vlastní příběh ještě dávno předtím, než stavba započala. Model bude sestaven z odlitku p. Molaty a mosazného pojezdu p. Vilingera ve verzi z 90. let, tedy jako řada ČD 820 v „polomáčené“ verzi s 30 cm žlutým výstražným pruhem na čele.

Singrovku jsem vždy považoval za takový hybrid. Znal jsem z Pacifiku přípojné vozy Bix (020) a se Singrovkou jsem se snad poprvé setkal až na některé z historických jízd v Braníku. Nedá se říct, že by mi padla do oka, prostě mi to nějak nesedělo, přišlo mi to jako přípoják s dodatečně namontovaným motorem. Tato nesympatie se však nedávno náhle zlomila v milou sympatii a „něco se mi na ní začalo líbit“, takže zařazení do plánu výstavby vozového parku na sebe nenechalo dlouho čekat. Fotogalerie z Lužné je k nahlédnutí v Galerii Picasa.

Nejdříve to začalo pojezdem. Ještě v dobách, kdy burza pro mě byla sprosté slovo a odlitky něco, z čeho se mi ježily vlasy strachem, jsem na Aukru koupil mosazný pojezd výroby p. Vilingera s remotorizací pomocí motoru Bühler. Jízdně na tom však (ač byl z druhé ruky) je pořád dobře a díky lepšímu motoru i o poznání kvalitněji a tišeji. Pojezd byl původně umístěn v leptu od Hekttora.

Chtěl jsem ho „kdysi“ nacpat do původního pokusu se Singrovkou, ale tam se nevešel. Zůstal proto stranou a čekal na svůj další osud. Naděje mu svitla v době, kdy jsem přinesl z burzy novou verzi odlitku od p. Molaty. Ten už na tom byl rozměrově lépe (proti původnímu odlitku byl delší) a vypadalo to, že i na šířku by neměl být problém. Přesto obě součásti ležely delší dobu v krabici.

Dostalo se na ně až náhodou jednoho teplého jarního odpoledne, kdy jsem vytáhl na čerstvý vzduch nářadíčko a pustil se do broušení odlitků. Protože odlitek Singrovky byl hned na vrchu krabice, sáhl jsem po něm.

Za hodinku se odlitek dostal do vybroušeného stavu.

Podařilo se mi ho vybrousit poměrně natenko, přičemž zůstaly příčky oken na svém místě krom dvou, které budou opraveny páskem Evergreen 0.25 x 0.5 mm.

Během stavby předpokládám jejich časté padání, takže pokud na některé fotce nebudou, není to schválně 🙂 Lepené jsou zatím Herkulesem, proto ta kapka.

Posazení na pojezd proběhlo bez problémů, vešel se výborně na délku i na šířku a dokonce ještě propadával.

Odlitek je totiž o pár milimetrů delší než jeho starší verze.

Při porovnání s původní verzí odlitku je vidět, že je tu něco špatně. Ono je to koneckonců vidět i bez toho porovnání.

Inspiroval mě kolega Petr z Kolejiště Šumperk, který měnil světla za elektrikářské dutinky. Světla vypadají spíše jako něco mezi svítilnami z doby zatemnění a prasečími očky, navíc patřičně daleko od sebe. Celkově je ten tvar čel trochu zvláštní.

Světla jsem v jejich středu vyvrtal skrz vrtákem 2,5 mm. Podobnost s „Hamburčanem“ čistě náhodná 😀

A do otvorů vlepil nejdříve dutinky průřezu 2,5 mm2 a poté 1,5 mm2. Napoprvé jsem se bál, kde takové dutinky seženu, ale hned v OBI jich měli dost na výběr. Hodí se hlavně pro opravy světel, ale svoje využití najdou určitě i jinde kde je potřeba použít tenkostěnnou „trubičku“. Jak jsem později zjistil, světla jsou nejen tvarově špatně, ale i vysoko a daleko od sebe, což už asi nepodchytím.

Lepil jsem Herkulesem.

Pryč šla ozdobná lišta pod okny kolem celého vozu, která už se do V. epochy nehodí. Nejdříve nožíkem, poté skalpelem a dobrousit šmirglem 320. Uvidí se, co to udělá po přestříknutí základem.

Celé stříknuto záladovkou.

A přebroušeno… a znovu stříknuto.

Dokud alespoň trochu nezmizí ta lišta. Zároveň měla základovka za úkol zalít okolí nových světel, aby se trochu „zakulatily“. To se povedlo, ale pro změnu téměř zmizely přechodové můstky. Naštěstí ne úplně, foto zkresluje.

Čelo se už začíná dostávat do finální podoby.

Pár drobností ještě naposledy přetmelených.

Do odlitků vlepené nárazníky, doplněné chybějící příčky v oknech a poslední vrstva základu.

Předvrtané otvory pro madla.

Připraveno na nástřik.

Krémová.

Hliník na ozdobný pruh a střední šedá na střechu. Bohužel se ukázalo, že ač je horní hrana ozdobného pruhu v pozici původní lišty, je příliš nízko pro zachování plánovaného barevného schématu.

Nepoučil jsem se a podruhé jsem se nechal nachytat chybnými proporcemi odlitku při maskování červené. Popisování by bylo příliš komplikované, takže jen rada: pokud se do Singrovky pustíte, dejte si velký pozor, než budete cokoliv maskovat a dvakrát si to rozmyslete. Bude potřeba udělat jisté kompromisy.

Co se opravdu povedlo byla metalická linka, i když kvůli nižšímu usazení si vyžádala zúžení. Po celém obvodu skříně stejné silná, dokonale rovná a čistá. Alespoň jiskřička naděje mě držela při životě, že to není úplně na vyhození. Zde je vidět, že spodní hranou červené jsem se držel hran krytů ve spodní části skříně.

Červená mi ale při tomto výškovém usazení „přepůlila“ schůdky jinde (výš), než měla. Pruh je tedy o poznání užší jak nahoře tak dole. Problémům samozřejmě nebyl konec. 30 cm žlutý výstražný pruh na čelo se prostě nevejde tak, jak jsem chtěl. Přitom hlavní důvod, proč jsem zvolil zrovna tuto barevnou kombinaci, byl právě ten žlutý pruh, který se mi na čele líbil.

I tu červenou jsem volil záměrně tmavší, aby jí pruh rozjasnil. No co naplat, budu ho muset oželet. Po zaretušování hran je tedy barevné schéma kompletní. Naštěstí se mi povedlo najít stroj, který tomuto schémtu odpovídal i v požadovaném období a byl provozován v okolí Prahy. Jde o stroj 820 057, fotky jsem našel na Prototypech.

Nárazníky jsou natřené černou.

Stejně tak jsou trochu ušpiněné mřížky na krytech.

Hliníkem natřené příčky oken a kliky.

Na čele natřené obroučky světel a světlomet.

Červeně dotřené schůdky.

Obtisky „co dům dal“. Těch pár obtisků se dá bez problémů použít ze sad M152 a 810 od Detailu.

Modelu to jako vždy hodně dodá na vzhledu.

Ani na skutečných vozech těch popisků moc není.

Leptané tabulky přilepené.

Ještě přilepit leptané dvojky (obojí ze sady Detail).

Dlouho jsem přemýšlel, jak odlitek usadit, abych se vyhl „příčkám“ z plastových destiček. Nakonec mě to stejně neminulo. Jsou dvě a jsou v místě příčky za stanovištěm strojvedoucího. Přilepené vteřiňákem.

Natřené včetně okolí Krémovou.

Ve střeše odlitku budou příčky zapadávat do kousků plastových tabulek, zamezí se tak pohybu dopředu/dozadu.

Pohled dovnitř. Je to spíše k částečnému omezení průhledu celým vozem, kvůli volnému pohybu kardanů jsem musel v příčce vyříznout větší otvor uprostřed.

Po nasazení pojezdu jsem ještě nalepil kousíčky plastové tabulky pod pojezd. Budou tak tvořit „zámky“ jako u továrních modelů. Pro sundání z pojezdu stačí odlitek lehce vyhnout (díky tomu, že je tenký, to půjde snadno) a pojezd vypadne.

Pro zprovoznění pojezdu stačilo připájet sběr proudu k motoru (pojezd byl sundaný z digitálu).

Opět sice nevzhledné, ale výborně pájitelné zvonkáče.

A pojízdná Singrovka může prozatím vyrazit na trať.

Obtisky přestříkat akrylovým (!) lesklým lakem.

Madla jsou ze struny 0.2 mm.

Jejich ohýbáním jsem strávil pěkný večer 🙂

Nechám je v barvě struny. Madla lepím Herkulesem. Pokud jdou sotva vsadit, tak je ani nelepím.

Při instalaci spřáhla jsem tentokrát musel přistoupit k poslední možné variantě, a sice spřáhlo připevněné na podvozku. V odlitku totiž nebyl dostatek místa pro jakoukoliv šachtu kvůli převodům ihned za čelem.

Spřáhlo je uřezané z obyčejného nového spřáhla Tillig „na pružinku“.

Na spodku podvozku je přilepená plastová tabulka pro překlenutí převodů a poté ze zbytku leptu 0.3 mm natvarován plíšek.

Natřel jsem celé „ústrojí“ černou akrylovkou. Té vylezlé dutinky si nevšímejte, jen drobná nehoda, přijde opravit 🙂

Vzdálenost vozů je brutální, ale v tuhle chvíli lepší řešení asi není (napadá mě snad použití jiného typu nového spřáhla pro různé lokomotivy, ale jejich kompletní sortiment doma v zásobě zrovna moc nedržím).

No na světě jsou i horší věci než jedno „vytažené“ spřáhlo 🙂 Pokud máte lepší zkušenost s instalací nového spřáhla na podvozek, podělte se v komentářích.

Zbývá dodělat masky – ty už na první pohled pamatují původní verzi odlitku, ale budiž. Na tomhle odlitku už mě opravdu nic nepřekvapí.

Masky vyřezané z nálitků.

Dvě masky jsem musel na krajích zkrátit, aby nebránily otáčení podvozků pod schůdky. Abych to nepomíchal, popsal jsem si, která kam patří.

Stříknuté základovkou.

Stříknuté černou a lesklým lakem. Následně jsem je patinoval nejdříve Umbrou do koutů, poté bílou lehce přejet vystouplé hrany, přestříkat Rzí a matným lakem a výsledek uvidíte o kousek dál.

Protože pojezd poměrně dost zasahuje do prostoru pro cestující a „svítí“, natřel jsem pár největších věcí černou akrylovkou.

Začal jsem s patinou – nejdříve pomazat naředěnou Umbrou pálenou.

Protože při použití olejovek se člověk sám dost zašpiní, fotografie postupu nejsou. Takže následují fotky hotové práce. Po setření Umbry jsem aplikoval bílou olejovku jen jako „stékance“ mezi okny.

Střechu jsem krom Umbry ještě přestříkal lehce Rzí.

Slibované masky podvozků přilepené na model. Přejetím bílou působí takovým obouchaným dojmem.

Celkově je té bílé celkem dost, ale vycházel jsem z fotek, kde opravdu ta krémová stéká přes červenou mezi okny.

Singrovka je taková „těsně před šrotem“, tedy z konce jejich provozu.

Umbra dost ztmavila krémové části, pro příště musím najít světlejší odstín.

V okapu se drží pěkný humus.

Patinu bych snesl i trochu slabší, jenže jak se člověk vrhne do olejovek, už většinou není cesty zpět. Singrovku jsem chtěl řádně zašlou, u jiných motoráků už bude opět patina o poznání decentnější.

Světla a reflektor zasklené ClearFixem. Přední okno v přechododvém můstku zaskleno fólií.

Zaklení jsem zvolil sice nejnáročnější co snad vůbec šlo, ale myslím, že ten efekt není vůbec špatný. V každém půleném okně jsou dva kusy fólie upravené na míru otvoru. V oknech bez příčky samozřejmě jeden kus.

Výsledkem je, že okna nejsou „zapadnutá“ za odlitkem, ale jsou souběžně s vnější hranou skříně. Navíc lehce vystupuje i prostřední příčka, takže okno je pěkně plastické. Lepení jsem (po okoukání od Houmra) zkusil Sidoluxem, který běžně používám jako lak, a musím říct, že paráda. Lak nezanechává žádné stopy na fólii (narozdíl od Herkulesu) a pěkně vzlíná kolem hran.

Čelní zasklení je z Evergreen 0.13 mm čiré tabulky, která se snadno ohýbá.

Do koutů jsem nakápnul gelový vteřiňák, za který se okénko pevně přichytí.

Určitě jsou i lepší způsoby, ale tenhle celkem funguje i vypadá.

No a tím už by to mohlo být vyřízené.

Odlitek opravdu není zrovna ideální, ale udělat se to z něj taky dá.

Jen to zasklívání je porod.

Ovšem na lokálku to bude i tak parádička, jde totiž hlavně o celkový dojem a ten je dobrý.

Co na úplný závěr? Tenhle model mě patřičně vyškolil.

Asi začínám být náročný sám na sebe. Což je samozřejmě jedině dobře, protože člověk by neměl být nikdy spokojený se svými výsledky, aby se mohl neustále zlepšovat. Nebo jsem možná od „nové formy“ čekal něco lepšího.

Příště, až budu chtít zase stavět Singrovku, tak slibuju, že už jedině z leptu  Mimochodem… kdo to tehdy říkal, že mu ta stará Singrovka přijde lepší než ten nový odlitek? No v některých ohledech určitě ano…